Článek
Pokus č. 1. Nápad
Všem jarním oslavenkyním
V tvrdé době totalitní
moc zábavy nebylo,
proto se vždy, hlavně v létě,
dobře sexu dařilo.
Pod stany či pod širákem,
jak je komu milo,
hlavně, že se vydařilo
láskyplné dílo.
Když se sexu oddáváme,
vždycky na vás vzpomínáme.
Každý rok vždy v tuto dobu
jak jsme často slavily,
naše přeslazená bříška
láskyplně hladily.
Proto my dvě s Evelínou
kafe v ruce držíme,
na zdraví vám připíjíme,
v duchu s vámi slavíme.
Veršovánka byla napsána, jako vždycky, z okamžitého popudu a ihned rozeslána emailem. Evelíně jsem ji donesla do práce. Zafungovala okamžitě.
Byl to už skoro rok, kdy byl náš pracovní kolektiv roztržen vedví, a dosud jsme spolu udržovaly čilý styk převážně díky internetu. Po prvotní nevíře týkající se změny pracovních podmínek (je tohle vůbec možné ???) jsme se dostaly do stadia jakéhos takéhos přizpůsobení a částečné rezignace. Ač to nemám v povaze, užívala jsem si úbytku pracovních povinností a žasla nad možnostmi využití tolika volného času. Na druhé straně mě užíralo, že kvalita mých pracovních výkonů, díky nastavenému systému klesla a na výsledcích to bylo znát. Ne, že bych byla nějaký Stachanovec, ale moje letošní děti mě připadaly ošizené a mnohem hůře připravené na školu než kdy dříve.
Mým pracovištěm byla mateřská škola.
Po příchodu domů jsem se vrhla na počítač a hledala reakci na přání. Nemýlila jsem se, byla tam. Stále ještě fungujeme na společné vlně. Mé, kapku slabomyslné verše, se ujaly.
Původně nás bylo osm - na práci i na legraci, na radost i trápení. A v tom posledním roce bylo toho všeho až až. Ale hlavně že jsme nezapomněly slavit - s básničkou (trefnou, ale aby pohladila), kytičkou a něčím sladkým. Libuška, naše dobrá duše a podporovatel mých šílených nápadů (a kolikrát to byly úlety), nejenže přání předala (Lídě, Ivaně, Jance, Svatavě a Zuzaně), ale hned navrhla místo a čas společné oslavy. Dvacátého ve čtvrtek v Edenu, asi v pět.
Přijato jednomyslně.
Dostavily jsme se, kromě Lídy, která doma čekala, že si od ní odvezou noví majitelé štěňata, všechny. Věk 28 - 56 let. Kromě mě a Evelíny všechny zůstaly na našem původním pracovišti, a přestože prosakovaly zprávy o tamějších změnách týkajících se prostředí i klimatu, bylo to ještě mnohem horší. Na dovršení všeho Janka dostala padáka pro nesplněnou kvalifikaci. Znám kvalifikované a mnohem horší odbornice a kromě toho jí do poslední chvíle bylo garantováno, že se nic takového nechystá. A bác ho! Tři děti školního věku, manžel s povoláním, kdy je více mimo domov než v kruhu rodiny - ještě že je Janka pozitivně naladěný jedinec, pracovitá holka. Domluvily jsme se, že zkontaktuju známou vlastnící soukromou hlídací agenturu, třeba se hned od práznin něco najde. Ivana se rozhodla odejít sama. Odejít, ale zůstat v kontaktu. Jak slibovala, příští rok ji čeká oslava padesátin, tak s kým jiným by ji měla oslavit než s námi. Úplné nóvum ale bylo přeřazení Lídy a Zuzanky na další dvě pracoviště. Zuzanka si to už odbrečela, zato Lída dosud nepřestala brblat. Mohly jsme se uchectat, když Ivana předváděla, jak se Lída po vyslechnutí této jobovky natvrdle zeptala představitelky vedení. „Na jak dlouhou dobu jsem tam přeřazena?“ „Co, na jak dlouhou dobu?“ zeptala se stejně natvrdle ta krvežíznivá bestie. „No, na jak dlouho?“ zeptala se znovu Lída, ale setkala se s nic dobrého nevěstícím tvrdým pohledem, takže už ani nešpitla. A to je u ní vzácnost. Nebylo se co divit, kdo by překypoval nadšením nad pracovištěm, kde je i ve dne černo!
Konečně jsme se prokousaly tím negativním. Své udělal i včasně odpolední drink. Jakmile jsme se dostaly na domácí půdu, pytel smíchu se protrhl.
„Tak si představte, že jsem málem způsobila mezinárodní blamáž.“
„To jsme nevěděly, že jste taková světová,“dobíraly si mně mé dřívější podřízené, nyní kolegyně.
„Syn chce prodat byt, stále si jej někdo chodí prohlížet, ale zatím bez výsledku.“ Do toho odjel na třítýdenní dovolenou do Malaisie, takže to průvodcovství mám teď na hrbu já. Snažíme se vše doladit, aby cena byla přijatelná. No, a k tomu potřebuji domovníka, aby vyměnil ventil u topení. Zatím šlo jen o domluvu a smluvení termínu, to de dá zvládnout před odchodem. Klaplo to. Vše domluveno. Spokojeně jsem vykráčela z jeho bytu a byla bych dolů došla pěšky (co jsou to dvě patra pro skoroalpinistu). Jenže na meziposchodí otevřené dveře do výtahu, do kterých mě posunkem zval mužský typu Cage (rozuměj Kejč). Na maminku, která mě vždycky varovala před jízdou ve výtahu s cizími chlápky jsem v tu chvíli ani nepomyslela. Stejně spolu pojedeme jen kousek, pomyslela jsem si. Na elegána jsem se usmála a on zmáčkl tlačítko Suterén.
Ten úlek byl strašlivý! Poznání, že mě cizí mužský veze do zaprášeného, pavučinami olepeného sklepa mně úplně uzemnil. Ale ihned jsem se vzpamatovala a chystala se na něj skočit a drápat a kousat a škrabat a kopat. Jen na zlomek vteřiny jsem zaváhala a můj pohled padl na jeho dokonala vyčistěnou obuv. Osvítilo mně poznání, že tento pán zřejmě do zaprášených sklepů nechodí. Ale to už byl výtah v suterénu, pro neznalé - v tomto domě - přízemí a elegán spustil lámanou češtinou: „na shledanou, ja neumět moc česky.“
Další den jsem se od domovníka dozvěděla, že je to nově přistěhovaný britský gentleman, vyučující angličtinuna VŠ Báňská. Kdyby tak věděl, jak mohl mít pocuchanou fasádu!
Mým čerstvým prožitkem byla odstartována směsice různorodých úsměvných střípků ze života zúčastněných.
Naše setkání jsme zakončily heslem: Silou vůle trénujeme optimismus a domuvily si termín dalšího setkání.
