Článek
Co ještě zvládnu. A co už ne
Dlouho jsem si říkala, že to nějak jde.
Že to zvládnu.
Že to není tak hrozné.
---
Ale moje tělo říkalo něco jiného.
Úzkost.
Napětí.
Vyčerpání.
A někdy i odpor.
---
Tak jsem se zastavila.
A položila si jednoduchou otázku:
co je pro mě ještě únosné?
Zvládnu jeho horší dny.
Zvládnu, že není vždy přítomný.
Ano, ale jen pokud:
• nejsem na všechno sama
• mám i něco svého
• mám prostor si odpočinout
---
A pak druhá otázka:
co už pro mě únosné není?
• dlouhodobý pocit samoty ve vztahu
• že se nemám o koho opřít
• že držím všechno sama
• že jsme v prostředí, kde se to zhoršuje
A najednou to bylo jasnější.
Ne ideální.
Ale pravdivé.
---
Uvědomila jsem si, že tohle nemusím hned řešit velkým rozhodnutím.
Stačí, že si přestanu lhát.
Že si přiznám:
tohle ještě dám
tohle už ne
A podle toho začnu dělat malé kroky.
---
Závěr:
Možná nejde o to hned vědět, co bude dál.
Možná jde o to začít vnímat svoje hranice.
A brát je vážně.
