Článek
Můj otec byl alkoholik a my jsme za něj řešili vše. Ze strachu, že nás zadluží a přijdeme o dům, jsme mu vzali veškerou zodpovědnost za jeho a náš život a teď zpětně vidím, že to byla chyba. Naopak více mu to dovolovalo pít, když neměl nic jiného na práci.
Takže teď vím, že nechci udělat stejnou chybu. Ale je pro mě těžké mu věřit. Zvlášť když mám zkušenosti z dětství. Jak mu uvěřit? Jak se zbavit svého strachu? Co když to nedá a na mě dopadnou důsledky jeho špatného chování? To není fér, abych trpěla já a můj syn za jeho chyby.
Ale nic jiného mi nezbude. Chci mít pro něj pochopení a věřit, že to zvládne. Tou závislostí si řeší nějakou vnitřní bolest. A když mu přestanu věřit ještě já, jeho manželka, která ho má uctívat a má mít v něj víru, tak ho můžu zlomit a padne ještě více do své závislosti. Samozřejmě musím mít selský rozum a kdyby to bylo nějak vyhrocené, zasáhnu, abych zachránila sebe a svého syna. Do té doby se mu odevzdám a budu věřit. Ale nebudu slepě věřit. Mám právo na to mít dobrého a pracujícího manžela. Zasloužím si to. Protože já jsem taková. Nemohu a nechci se dostat do bodu, že vše doma zajišťuji jen já. Od dětí, úklidu, vaření a peněz. A díky tomu by měl manžel čas jen pro sebe. Ta zodpovědnost za nás ho podle mě bude držet nad hladinou. Musí se snažit i on. Já dokážu obstarat jen 50 % vztahu.
Věřím tomu, že to zvládneš a že se o nás postaráš.
A kdyby náhodou ne ty, tak někdo jiný. Ale určitě o nás bude postaráno.
