Článek
Každé ráno to začínalo stejně.
Podívala jsem se na něj.
A v hlavě mi jelo:
• jaký dnes bude
• pomůže mi?
• bude to lepší než včera?
Celý můj den se odvíjel od toho.
Ne od toho, co potřebuju já, nebo děti.
Ale od toho, v jakém je on stavu.
A to je strašně vyčerpávající.
Ne proto, že by byl špatný.
Ale proto, že já jsem pořád v napětí.
Čekám.
Jestli pomůže.
Jestli se zlepší.
Jestli se zapojí.
A když už má špatnou náladu, tak čekám dál.
Jestli se to během dne nezlomí.
Abych to unesla, začnu jíst.
Ne proto, že mám hlad.
Ale protože potřebuju zvládnout to napětí.
A pak mi došlo něco zásadního.
Problém není jen on.
Problém je to čekání.
Začala jsem to zkoušet jinak.
Ráno jsem se přestala ladit na něj.
Místo toho:
• co dnes potřebuju já
• co potřebují děti
Naplánuju si den.
Jednoduše.
Bez něj jako jistoty.
Řeknu:
„jdeme ven, můžeš jít s námi“
A pak jdu.
Nečekám.
Když pomůže, je to bonus.
Když ne, nic se nerozbilo.
A najednou se něco změnilo.
Ne on.
Ale já.
Přestala jsem být v napětí.
Přestala jsem být závislá na tom, jaký má den.
A ještě něco důležitého:
Přestala jsem tlačit na to, aby měl vztah s dětmi.
Dřív jsem ho zapojovala.
Tlačila.
Držela to.
Teď:
• nabízím
• ale nenesu
Protože vztah otce s dětmi není moje zodpovědnost.
Moje odpovědnost je:
• vytvořit bezpečí
• chránit děti
Když křičí:
• řeknu, že se mi to nelíbí
• nebo odejdu s dětmi
A to je celé.
Je to zvláštní.
Když přestaneš čekat, vrátí se ti energie.
A najednou:
• jíš míň
• jsi klidnější
• máš víc síly
Závěr:
Nepřestala jsem s ním žít.
Jen jsem přestala stavět svůj den na tom, jestli bude fungovat.
A možná to není konečné řešení.
Ale je to první krok k tomu, abych v tom nezmizela já.
Protože já už nechci jen čekat.
Chci žít.
