Článek
Ráno se probudil.
Zase ten stejný pohled.
Unavený. Odpojený. Jako tělo bez duše.
Nedívá se na nás.
Není tam.
A mně je najednou těžko.
---
Sedíme u stolu.
Udělala jsem mazanec.
Chtěla jsem hezkou snídani.
Vysvětlit synovi, co jsou Velikonoce.
Ale místo toho cítím napětí.
Vadí mi, že je v místnosti.
A to mě samotnou překvapí.
---
Protože já vím, že to nedělá schválně.
Vím, že je nemocný.
Ale zároveň ve mně něco říká: takhle už nechci žít!
---
Na dovolené bylo něco jinak.
Byla jsem klidnější. Víc sama se sebou.
Viděla jsem, že když není pod tlakem, dokáže fungovat.
A pak návrat.
Stačilo projít dveřmi domu jeho mámy.
A všechno se vrátilo.
Průjem. Stažení. Odpojení.
---
A tentokrát mě to nenechalo klidnou.
Tentokrát mě to štve.
---
Možná proto, že už to netrvá chvíli.
Trvá to roky.
Dlouho jsem to chápala. Držela. Vydržela.
Říkala jsem si: až se uzdraví, bude to jiné! Musí to být jiné!
---
Ale on sám mi včera řekl:
„Tady se nikdy neuzdravím.“
A stejně tu jsme. A odstěhovat se nechce.
---
A mně dochází něco, co už nejde vrátit zpátky: možná se to nezmění…
---
A možná proto mě to tak štve.
Protože už to nevidím jako „dočasné“.
Ale jako realitu.
---
To, co cítím, není jen vztek.
Je to:
• zklamání
• únava
• dlouhodobý nedostatek opory
---
A taky něco nového: odpor
Ne vůči němu jako člověku.
Ale vůči tomu, jak žijeme.
---
Dřív bych to potlačila.
Řekla si, že musím vydržet. Že ho chápu.
Teď to nedokážu.
A vlastně už ani nechci.
---
Závěr:
Možná to není o tom, že se něco pokazilo.
Možná se jen něco konečně ukázalo.
---
To, že mě to štve, neznamená, že jsem necitlivá.
Možná to znamená, že už nechci žít způsobem, který mě ničí.
---
A možná právě tady někde začíná změna.
Ne u něj.
Ale u mě.
