Článek
Ticho doma.
On odpojený.
Já s dětmi.
A ve mně to rostlo.
Vztek.
Tlak.
Pocit, že to nedávám.
Začala jsem cítit, že se utrhnu.
Na něj.
Na děti.
Na sebe.
A pak jsem si vzpomněla.
Ne na řešení.
Ale na tělo.
Začala jsem dupat.
Silně. Opakovaně.
Jako bych ten tlak dostávala ven nohama.
A něco se změnilo.
Ne situace.
Ale já.
Ulevilo se mi.
Najednou jsem nemusela vybuchnout.
Nemusela jsem to zajíst.
A v tom prostoru jsem dokázala udělat další krok.
Napsala jsem mu.
Ne výčitku.
Ale pravdu.
Že je to pro mě těžké.
Že se v tom dusím.
Že to takhle nedávám.
Bez útoku.
Bez obviňování.
Jen to, jak to mám já.
A pak přišlo něco, co jsem nečekala.
Našla jsem další řešení.
Ještě před chvílí jsem měla pocit:
„nemám kam jít“
A najednou tam ta možnost byla.
Ne proto, že by se změnil svět.
Ale protože jsem se uklidnila já.
A to otevřelo prostor.
Dřív bych:
• vybuchla
• stáhla se
• nebo to zajela jídlem
Teď jsem:
• pustila emoci ven tělem
• řekla pravdu
• našla další krok
A to je pro mě nová zkušenost.
Závěr:
Možná nejde o to, aby ty situace nepřicházely.
Možná jde o to, co udělám ve chvíli, kdy přijdou.
Tentokrát jsem nešla proti sobě.
A možná to je začátek něčeho nového.
Ne dokonalého.
Ale pravdivého.
