Článek
JEDEN VŠEDNÍ DEN (poprvé)
Celý život je rozporuplný a uspěchaný,
a když ti dovolí se na chvíli zastavit při honbě za skývou,
potkáš třeba i tohle. Jako já včera.
Japonská zahrada.
Na první pohled kameny rozházené po zahradě, řekla bych.
Kameny. Miluji je, dávají mi sílu, sbírám je dlouho.
Mám doma skalku - v obýváku.
Teď jsem na té ,,divné“ zahradě, kam jsem zavítala náhodou.
Japonská zahrada
Jdu nahoru korytem suchého potoka, který se posléze zvláštně rozšíří, opatrně našlapuji, až se náhle musím zastavit a udiveně se rozhlížím.
Podobenství s vagínou je natolik nápadné, že
se prostě zeptám, zda to je jen náhoda, nebo…?
A celá zcepenělá náhle s mrazením v zádech poslouchám průvodce, co že vlastně suchý potok symbolizuje:
Cestu života - prvopočátek bytí - vagínu i penis,
lůno, plod, zrození, peripetie, rodiče, prarodiče, děti, nevěry, nemoci, smrt, cesta k Bohu.
A taky Křížová cesta, Jidášova zrada,Turínské plátno.
Všechno je schované v kamenech.
A najdeš to tam.
Každý tam vidí to své.
A já tam stála, na kamenné cestě, koukala vzhůru, tam, kde se potok náhle zlomí, prudce zúží, a pokračuje o stupeň výš uzounkým chodníčkem, plným ostrých kamenů. Až k Bohu, k vykoupení.
Koukala jsem se až k velikému menhiru, který se schovává za kopcem, a u kterého je konec.
Nakročená noha zůstala viset v prázdnotě a já - něco mi zabránilo tam vstoupit.
Svítilo mi do tváře jarní slunce a já brečela jako želva. Škytala jsem nahlas a nemohla to zastavit.
Nečekala jsem tak hluboký zážitek a o to víc mě to zaskočilo.
Z těch kamenů na mě vtrhla historie, syrová bolest lidství a já si s tím v daný moment neuměla poradit.
Vnitřně jsem mela naléhavý pocit, že je beran ve mne sražen na kolena.
Poprala jsem se s tím, i když jsem to odstonala......
Vím ale jistě, že se tam budu vracet. Musím se tam vrátit pro sílu, kterou jsem tam nechala.
******************************************
JEDEN VŠEDNÍ DEN - podruhé
Vrátila jsem se na Japonskou zahradu, která mě na jaře tolik poznamenala.
Trvalo to dlouho, než jsem našla odvahu.
Než jsem našla sílu se tam vrátit, protože jsem netušila, co mě tam potká tentokrát.
Bála jsem se, i když bych neuměla říct, čeho vlastně.
Ale věděla jsem, že tam musím jít znovu, věděla jsem to už tehdy.
Slunce se snažilo z posledních sil bojovat s přicházející zimou a sychravými dny.
Dneska se mu to povedlo.
Vcházím ,,lítacimi ´´ vrátky na zahradu.
Suchý potok, který značí symboliku života, má dnes úplně jiný náboj.
Není tak ,,ostrý´´, není stejný jako před půl rokem.
Řeklo by se: pořád stejné kameny, pořád stejná vytýčená cesta.
Ale nejsou stejné, připadalo mi, jakoby mě doslova vítaly.
Pomalu jdu korytem nahoru, podzimní paprsky slunce mě šimrají ve vlasech, a já opatrně našlapuji, studené kameny jakoby se bály skřípat nahlas.
Koryto je místy prorostle býlím, na jeho okraji se zářivě blýskají rudé šípky, kontrastující s dozrálými tmavomodrými trnkami.
Když se koryto zlomí a cestu mi zastaví plochý vertikální kámen, symbolizující životní zlom, už nezaváhám jako tenkrát, už vím, co musím udělat.
Opatrně vystoupím na břeh a jdu na konec. Nebo na začátek?
Bůh.Víra.Naděje.Síla. Láska.Touha. Je úplně jedno, jak tomu kdo říká.
Monumentální, největší kámen, který tu najdete, dominující celému prostoru, mě vlídně vítá.
Cosi mě přinutilo a já pokládám obě dlaně na jeho studené tělo, tváří otočená k potoku, kterým jsem sem přišla, zakláním hlavu do modrého podzimního nebe, vlhkýma očima pozoruji, jak se ve větru točí voňavé listí, tiše se mi motá nad hlavou a já se tiše modlím.
Asi to ani není modlitba, jen prosba:
Prosba o zdraví, sílu, trpělivost, pokoru, lásku, prosba o zdravou duši, o život…
Nevím, jak dlouho jsem tam stála, ale že můžu odejít jsem zjistila až tehdy, když mě kámen začal pálit do dlaní.
Našla jsem, co jsem tam ztratila. A mnohem, mnohem víc!!!
