Článek
Už několik dní přemýšlím o tom, proč mají lidé nutkání vyjadřovat se veřejně k bolestem a tragédiím ostatních lidí.
I takových, o jejichž existenci neměli doteď ani tušení.
Proč? Najednou a nejednou je každý chytrý jako rádio Jerevan, do světa hlásá různé soudy, názory, odsudky, pseuodoposudky, předsudky, pochyby, pomluvy, nepodloženými a s největší pravděpodobností i neověřenými tezemi „coby,kdyby, rádoby a možná, a proč zrovna on, když…, to přece není možné, proč to tak dopadlo“ a ix dalších připomínek. A uvědomují si vůbec, že se tyhle hromady špinavých písmenek mohou dostat k těm, které raní nejvíce?
Mediální mlejnek se roztočí na plné obrátky a ubližuje…
Prosím nedějte to.
Umíte si vy, kteří takové věci píšete, vůbec představit, jak život může pekelně bolet?
Umíte si představit, že každý další den, každá hodina, minuta navíc, je procházka předpeklím?
Umíte si představit, že vás bolí doslova každá buňka v těle?
Umíte si představit, že u své nemoci ještě musíte plnit svoje povinnosti v práci i doma?
Umíte si představit, že si nedokážete představit, že vaše trápení někdy skončí? A jestli vůbec někdy skončí?
A umíte si představit, že se člověk třeba za své onemocnění stydí?
Že se nechce odkopávat před cizími lidmi a hlavně bere ohled na své nejbližší.
Máte za sebou spoustu operací, narkóz, bolestí těla. Tělo se většinou hojí rychle.
Ale když vás začne bolet duše, je to mrazivé, bezútěšné a neumíte to hned uchopit.
Do mysli ani do duše ještě doktoři nevidí. A trvá dlouho, než se duše zahojí.
Můžete vymýšlet hory i s Horákama, poslouchat doktory, zobat hrstě čehosi, co vám doktor předepíše, zkoušet všechny alternativy, které by vám mohly pomoci, ale v koutku své bolavé duše víte, že si musíte pomoci sami. Nějak. Ležíte potmě na zemi, schoulení do bolavého klubíčka, zoufale prosíte Boha, (a upřímně řečeno je jedno koho, hlavně, abyste mu věřili), prosíte Boha, aby vám pomohl.
Aby vám odpustil, jestli jste někdy, někomu, nějak ublížili, aniž o tom víte.
Aby vám ukázal cestu.
Aby vás zachránil.
Se sepjatýma rukama, s tváří, zmáčenou horkými slzami, ho znovu a znovu prosíte, aby vám pomohl…
Dny, týdny, měsíce, někdy i roky.
A jednoho dne tu cestu uvidíte.
Náhle. Nečekaně. Překvapivě.
Poznáte, že svůj život zvládnete.
Náhle VÍTE, že tu sílu máte.
Vstanete a jdete dál.
Nebo si naplno uvědomíte, že už nechcete trpět.
Že už prostě NEMÁTE sílu. Že už nemáte sílu dál žít.
Roztáhnete svá bolavá a zmáčená křídla a rozletíte se do oblak…
