Článek
Bodrý, kulatý chlapík s úsměvem od ucha k uchu, i když diagnóza zněla téměř hrozivě.
Zastával názor, a držel se ho po celou dobu, kdy k nim opakovaně přicházel, že to vyjde nastejno… jestli je naštvanej vstávaje lehaje, nebo když se s úsměvem na rtech bude s nemocí prát… a vlastně mu tento úsměv dlouhou dobu pomáhal žít.
Byl úžasnej…
Na rozdíl od čtyřiadvaceti ostatních pacientů měl téměř stále dobrou náladu, téměř vždycky je po ránu počastoval jásavým Ahooooj, děvčata…:o))
A téměř vždy měl připravený vtípek, příhodu, nebo jim aspoň vyprávěl, co se mu zdálo, a skoro vždy se tomu zasmály. Do jaké míry si vymýšlel si tenkrát Melánie netroufala soudit, ale asi dost… :o)
Oddělení se postupně během krátké doby zaplnilo, pacienti přicházeli, odcházeli, či byli odnešeni… a pan Heřmánek zůstával.
Byl tam kolik měsíců, absolvoval několik operací, obtíže přetrvávaly, hubnul, kulaté bříško se pomalu ztrácelo.
Až jednou… šel domů.
Měla upřímnou radost s ním a ze zvyku řekla:
...Na shledanou.
…ano, já vím… nechal se slyšet.
…Naposledy tu určitě nejsem, a jednou od vás neodejdu vůbec… zůstanu vám na krku… prorocky pronesl přesto, že veškeré testy, kterých absolvoval nespočet, hovořily v jeho prospěch. De facto byl zdravý.
Ale než se pár měsíců překulilo, byl tam zase.
A pak znovu a znovu, přicházel a odcházel… další a další operace, pak se potvrdila ta nejhorší z obav, ale on to nějak věděl už dávno předem.
Je zvláštní, vystřídaly se tam stovky bezejmenných pacientů, ale jen pár jich Melánii utkvělo natolik, že si i jejich jména a tváře vybavuje dodnes.
Pan Heřmánek byl jedním z nich… byl „domácí“.
Po absolvování chemoterapie a ozařování už docházel jako štamgast. ,,Jen" na transfúze.
Vždycky to bylo o tom, že jí dopředu cinknul…
Přijdu tehdy a tehdy, budu tam dva, tři dny a zase pomažu po svých…
… držte mi flek u okna… říkával, jakoby jel na zájezd.
Pak přišel, v jedné kapse svrchníku konzervu s krví, kterou si po cestě vyzvedl na transfuzní stanici (ano, tenkráááát to šlo i takhle), v druhé sedmičku červeného (byla jiná doba).
…Ta je taky na krvinky, tak se nemračte… stejně už nemáme co ztratit, hlaholil.
Položila ho, nakřížila krev, zavolala doktora, který to píchnul, a když odešel, otevřela mu tu flašku, šoupla ji do stolku, kolíčkem přicvakla hadičku z infuzního setu, jeden konec strčila do flašky a druhý mu dala do pusy, a šla po své práci. Takhle, téměř pravidelně, to probíhalo kolik měsíců.
Před vánoci přišel k delší hospitalizaci, stav se zhoršil, už byl skoro kost a kůže, téměř ho nepoznala, jen po hlase, kdy už mezi lítačkami zase to svoje:
… Kočičky, už se mi po vás děsně stejskalo…
Hmmm… tentokrát to ale bylo fakt hustý, nějak si s tím už nevěděla rady, měla ho ráda. Ke každému stálému pacientovi si vždy vytvořila osobní vazby, což nebylo správné a profesionální už vůbec ne… ale nemohla si pomoct…
Ani dnes si nevybavuje, že by kdy zaznamenala, že za ním přišla nějaká návštěva. Zvláštní…
Přiblížily se vánoce.
… Sestři, já od vás potřebuju pomoct… přivítal ji prosbou jednou ráno.
… Tady máte peníze a kupte stromeček. Živej, zasádrujte ho do kyblíku, musí bejt pořádně stabilní… schováme ho tamhle dozadu v jídelně za plentu… ale hlavně… musí to zůstat mezi náma… nikomu ani muk… jo a ozdoby nechci, jen pár zlatejch třásní, jestli máte…
Byli jako spiklenci. Odkývala by mu i třetí světovou, jen ho prosila, aby se šetřil…
… No joooooo porád, stejně už to mám za pár, jakýpak strachy furt… bručel dobrosrdečně a Melánii z toho mrazilo… ale taky věděla své…
… Sestři a ne abyste mi utekla… než začne odpolední šichta, všechny vás tu chci… řekněte to ostatním… pár chvilek mi věnujete, že jo, než pomastíte domů balit dárky, jooo?
… A dejte mi tu injekci před tím, nějak mě ten sviňák dneska bere, ať se vám tu nesložím…
Prosil naléhavě. Sviňákem myslel karcinom… Bylo třiadvacátého prosince…
Po druhé odpolední na ní mrknul mezi dveřmi, že už jako jo…
Svolala sestry do jídelny, kde on seděl v županu, oholený, navoněný, na krku motýlka…
Bylo to groteskní a velmi dojemné zároveň.
A velmi silné…
… Tramtadadááááááá… holčičky, chci vám za všechno, co jste pro mě udělaly, poděkovat… kafe a takový blbiny vám asi dá skoro každej, že jo??? Tohle si užijte víc a líp… a vzpomínejte na mě v dobrém, snad jsem vám nešel moc na nervy. Bouchnul sekt, každé nalil slzu na dno… přiťukli si všichni na zdraví… jak absurdní, v jeho případě… a rozmáchlým gestem, hodným varietního umělce, odhrnul plentu…
Stály tam všechny s klapačkama dokořán a jedna po druhé se rozbrečely…
Melánie mu zcela instinktivně padla kolem krku a dala mu pusu na tvář…
Vánoční stromek byl zcela zaplněn, obtěžkán drobnými dárky, větve skloněné dolů, a to, co se na větve nevešlo, stálo okolo…
Každá tam měla několik dárečků se svými jmény, nezapomněl ani na uklízečky a děvče z kuchyňky.
Rtěnky, šminky, punčochy i punčocháče, laky na nehty, miniaturní spodní kalhotky, plavky, cigára, kafe, bonbony, sbírka básní, sponky do vlasů, magnetky na lednici, propisky, cizokrajné ovoce, jehož jména jim zněla jako diagnózy, balíčky cigaret, a vše, co vás mohlo napadnout, od každého trochu, na nic nezapomněl…
Bůh ví, kde a kdy to všechno obstaral, ale musel to plánovat dlouho, myslela si dojatě. Zcela zjevně tam bylo zboží zahraniční, nebo z Tuzexu… Nikdy nic podobného před tím ani potom nezažila.
Byl spokojený, tiše se usmíval a posunkem odmítal rozpačité díky.
Zcela vyčerpán bolestí a změněn dlouhým utrpením k nepoznání, zemřel pár dní po novém roce…
