Článek
Jedním z možných způsobů je vytváření rodinných pohádek, které dětem ukazují, proč je určité chování nevhodné, a jak se mohou změnit k lepšímu. Příběhy o příbuzných mohou dětem ukázat, že i ony samy mají moc měnit své návyky a stát se lepšími lidmi.
Ztracená v pomoci
Můj milý synu, nastal čas na vyprávění mého příběhu. Když mi bylo 5 let, můj táta, tvůj děda, onemocněl bipolární poruchou. To znamená, že se někdy cítil velmi šťastný a měl hodně energie, ale jindy se zase cítil velmi smutný a unavený a neměl nad tím vliv. Je to trochu jako když se obloha střídá mezi slunečným dnem a bouří. Lidé s bipolární poruchou potřebují trochu pomoci, aby se cítili lépe, když mají bouřkový den.
Svého tátu, tvého dědu, jsem měla moc ráda. A celé dětství jsem se snažila být hodná holčička a pomáhat mu, aby nebyl smutný. Později jsem pro něj hledala pomoc. Nabízela mu mnoho cest k uzdravení. Dokonce jsem se naučila anglicky, abych si přeložila články z angličtiny a mohla mu pomoct díky nejnovější léčbě ze zahraničí. Myslela jsem jen na tátu. Na to, jak mu pomoct a udělat ho šťastným. Myslela jsem si, že když dám svůj život za jeho, tak se uzdraví, bude šťastný a já také.
Jenže on mě vlastně nikdy nepožádal o pomoc a tak ani nikdy neposlouchal moje rady. Vlastně si nikdy od nikoho nenechal pomoc. Žil si podle svého. A já si ani nevšimla, že jsem ztratila samu sebe. Přestala jsem mít spojení se svým tělem, a tak jsem se začala přejídat. Jediné přání bylo, aby byl táta zdravý, a tak jsem ztratila svoje sny. Nevěděla jsem tedy, kdo jsem, co mě baví, co chci dělat za práci. Úplně jsem se v té pomoci tvému dědovi ztratila. Když nevyšla pomoc jemu, začala jsem pomáhat druhým. Těm, kteří o to stáli. Ale dopadlo to velmi podobně. Zase jsem vyhořela. Zkušenosti mě naučily, že lidé většinou nechtějí pomoct. Často chtějí jen vyslechnout, vzít za ruku. Ale skutečně pomoct si mohou jenom oni sami. Můžeme jim jenom dodat důvěru. Ale rozhodnout se a udělat změnu musí oni sami.
A tak jsem začala naslouchat sobě. Zjistila jsem, že nejsem spokojená s tím, jak vypadám, co jím, jak trávím svůj volný čas. A začala jsem postupně vše měnit. Ptám se sebe několikrát za den: Co chci teď dělat? Co mi udělá radost? A co je moje povinnost? Co musí být dnes udělané? A snažím se udělat si každý den radost, ať mě život baví a zároveň udělat to, co je třeba - povinnosti.
