Článek
Bavila jsem se s kamarádkou o tom, že mám nadváhu a necítím se ve svém těle dobře. Říkala jsem jí, že se hýbu, nejím přehnaně, sladké si spíš hlídám… a stejně to nejde dolů.
A ona mi řekla něco, co se mě hodně dotklo.
Že se vlastně nediví.
Že v tom tlaku, ve kterém žiju – nemocný manžel, stavba domu, bydlení s tchyní, dvě malé děti každý den na mně – si moje tělo možná drží ochranu. Že si drží hranice, které já sama nemám nastavené.
A že někdo má hranice přirozeně uvnitř. A někdo je nemá – a pak je musí vytvořit tělo.
Začala jsem nad tím přemýšlet.
Dlouho jsem byla zvyklá vydržet. Přizpůsobit se. Zvládnout.
Nevnímat tolik sebe, ale to, co je potřeba kolem.
A vlastně jsem si nikdy moc nedovolovala říct:
tohle je na mě moc
tohle teď nechci
tohle potřebuju jinak
A tak to možná moje tělo vzalo do svých rukou.
Zpomalilo mě.
Zatížilo mě.
Donutilo mě nevydržet všechno.
Ne jako selhání.
Ale jako ochranu.
Začínám vidět, že hranice nejsou o tom být tvrdá nebo říkat pořád ne.
Jsou o tom vnímat sebe a podle toho jednat.
Třeba úplně obyčejně:
že nejdu dolů mezi lidi, protože potřebuju klid
že si lehnu, i když „bych mohla ještě něco udělat“
že něco prostě dnes nedám
A dochází mi ještě jedna věc.
Že já ty malé hranice vlastně už dělám.
Když se stáhnu.
Když si dovolím odpočinout.
Když nejdu do všeho.
Jen jsem si to neuznávala.
Možná moje tělo nikdy nebylo problém.
Možná mě jen celou dobu chránilo v situaci, která je dlouhodobě moc.
A možná když začnu víc brát vážně sebe,
nebude muset držet tu ochranu tak silně.
Začínám to cítit i jinak.
Ne jako boj s váhou.
Ale jako vztah sama k sobě.
A možná právě tudy vede cesta ven.
Ne přes větší kontrolu.
Ale přes větší respekt k sobě.
Možná nepotřebuju víc disciplíny.
Možná potřebuju víc slyšet sebe.
A začít podle toho i jednat.
