Článek
I když, i tady někteří šlápnou vedle a opojení elixírem lásky na všechna tahle pravidla zapomenou.
Lidé mají různé nároky na výšku, šířku, vzdělání, záliby, stejné politické či náboženské názory, životní filozofii, hodnoty, povahu.
V každém případě každý z nás hledá to něco, musí tam být ta pověstná jiskra, a ten druhý nám prostě musí sednout.
Já začala pořádně randit až v osmnácti. Asi ve 21 letech jsem chvíli randila s jedním mužem, ale tušila jsem, že to nebude mít dlouhého trvání. Něco mi prostě nesedělo, v tom věku jsem ještě ani nebyla schopna pořádně vyjádřit, proč to nemůže fungovat, a tak jsem se uchýlila k podivným výmluvám ve snaze onoho člověka od sebe odehnat. Přestože tam nějaká ta jiskra byla, musela jsem brát ohled na své zásady. A tak jsem vytáhla zásadu nejvyšší a nebohému muži jsem sdělila:
„Vždyť ani neumíš bruslit!“
A bylo to! Přes to nejede vlak. Přece nemůžu být s někým, kdo neumí bruslit na kolečkových bruslích.
Bruslením jsem jako malá na sídlišti strávila podstatnou část dětství a bylo to pro mě skoro stejně přirozené jako chození. Jakkoli se tato podmínka může zdát povrchní, později jsem si uvědomila, že bruslení na inlinech pro mě možná vyjadřuje něco hlubšího. Životní styl, mladistvého ducha, svobodnou mysl. A svoboda je pro mě důležitá hodnota.
Poté jsem chodila ještě s pár chlapci, kteří nejspíš na bruslích uměli, ale vztah ztroskotal na něčem jiném, pravděpodobně na mnohem důležitějších věcech.
A pak jsem poznala svého budoucího manžela.
Byla jsem tehdy v baru se společnými přáteli a on tam přijel … na bruslích! On na bruslích v podstatě žil, jezdil hodiny denně po práci (takže i pracoval, to bylo dobré znamení), a vypadalo to, že v bruslích snad i spí. Vzhledem k okruhu lidi, ve kterém jsme se pohybovali, jsem věděla, že máme podobné životní hodnoty a filozofii. Vyžádal si mé telefonní číslo a domluvili jsme si rande. Kam jsme asi mohli jít na první rande? No samozřejmě, že na brusle. Což mimochodem doporučuju, nemusíte si pořad povídat, trapné ticho není trapné, protože prostě jedete na bruslích a sportujete. Sice taky můžete později zjistit, že si nemáte, co říct ale aspoň spolu můžete vždycky vyrazit na ty inliny.
Bruslení byl náš společný koníček, jezdili jsme všude možně, z města do města, po Vídni i 24 hodin kolem Olešné (teda to jen můj manžel, já jen fandila). A tak jsme se probruslili až k manželství, celkem jsme spolu dvanáct let, a ještě jsme se nezabili, tak asi mé specifické výběrové řízení zafungovalo.
A co vy? Měli jste nějaký obdobně specifický požadavek při výběru partnera?
