Článek
Původně jsme dokonce chtěli stanovat na divoko a brali jsme s sebou solární sprchu, jenže hned po příjezdu jsme si uvědomili, že až takoví otužilci nejsme, takže jsme nakonec volili kempy. Z půjčovny u letiště jsme si půjčili auto a vydali jsme se na okružní jízdu celým Skotskem včetně ostrova Skye.
Jedním z highlightů naší dovolené měl být výstup na Ben Nevis, se svými 1345 metry nejvyšší horu Spojeného království. Byli jsme zvyklí chodit do hor a každý týden jsme si vyšlápli, občas i vyběhli Lysou horu. Ta má 1323 metrů, takže jsme předpokládali, že půjde o podobně náročný výstup. Jako „správní“ turisté jsme si nezjistili, jaké bude počasí, ani kolik je to kilometrů, nebo jak dlouho by cesta mohla trvat. Vždyť přece můj bratr se tam kdysi potkal s naší sestřenicí, tak to bude procházka jako po Václaváku, nebo ne? No, lidí jak na Václavaku je tam podobně a chodník, co vede skoro až nahoru taky, ale tady podobnost končí.
Dojeli jsme na parkoviště, ze kterého jsme se vydali na naši výpravu. Hned na začátku cesty jsme potkali lidi, kteří zrovna z hory sestoupili, měli hůlky, výstroj jak na Mount Everest a byli celí mokří. Což mi přišlo trošku podezřelé. Ale myslela jsem si, že se tady asi konal nějaký závod, a kdoví přes jakou řeku skákali a vyváleli se v ní!
Výšlap začal pohodově, na vrchol opravdu vede hezká cesta, místy skutečně chodník, takže se není kde ztratit a člověk se může kochat krásnou přírodou. Po dvou hodinách jsme začali potkávat docela dost lidi, kteří už šli dolů, ale bylo mi nějak podezřelé, že už jdeme tak dlouho. Nakonec jsem se odhodlala a zeptala se jednoho turisty, co šel dolů, jak dlouho je to ještě na vrchol. Ten mi odvětil, ze asi tak ještě dvě hodiny. Cože?! Nechtěla jsem mu věřit, říkala jsem si, že asi jen chodí moc pomalu.
Právě v této nadmořské výšce se však začalo měnit počasí a hora vstupovala do jakéhosi mraku, teplota povážlivě klesala a ocitli jsme se v drobném mrholení. Toto mrholení se se stoupajícími metry změnilo v mírné sněžení, a když jsme konečně po opravdu dvou hodinách dorazili na vrchol, kde byl sníh a něco málo pod nulou, neviděli jsme přes mlhu ani na krok. Prý je nahoře nějaká observatoř, ale tu jsem nehledali.
Naprosto zničeni jsme si udělali fotku na památku, jednu, na které se mračíme, a jednu, na které se smějeme. Manžel se tedy moc nesmál, moc mu to nešlo ani předstírat. Zato já razím rčení: čemu se budeš smát později, tomu se směj hned!
Manžel spěchal dolů a úplně sprostě mi utekl! Já jsem odhodlaně utíkala za ním, dole jsme byli za dvě hodiny.
Byli jsme naprosto promáčení, a to úplně na kost. U auta jsme ze sebe svlékli všechno včetně bot, do kempu jsem jela obalená pouze v ručníku! Ani náhradní oblečení jsme s sebou neměli. V kempu jsme mokré oblečení rozvěsili na šňůru v autě a pustili topení, pak jsme si šli do Lidlu koupit něco k jídlu a nové boty! Měli jsme jen jedny, ty naše vypadaly, že se budou sušit ještě dlouho.
Po tomhle výkonu jsme šli večer za odměnu do hezké místní hospody pod Ben Nevisem, kde jsme si dali víno a tradiční skotské jídlo haggis.
Ne nadarmo je Ben Nevis přezdíván jako „zlomyslná hora“ nebo také „hora s hlavou v oblacích“, obojí je pravda. Navíc se na ni stoupá přímo od moře, výška hory je tak samotné převýšení, které musíte po cestě zdolat. Skotské hory jsou krásné, ale zrádné. I Wikipedie o Ben Nevisu tvrdí: „Nadmořská výška, poloha a reliéf jsou příčinou převažujícího špatného počasí, které může nevhodně vybavené turisty zaskočit.“ Ehm. Naštěstí jsme jenom zmokli, a popravdě dodnes je to můj nejoblíbenější zážitek z dovolené. Za příznivého počasí je prý z Ben Nevisu viditelnost na 190 km. No, tak snad někdy přístě.
