Článek
Už jsme věděli, že nějaké zájezdy a all inclusive nehrozí, proto jsem se rádi vrátili k našemu oblíbenému stylu cestování – po kempech. Tentokrát půjčeným obytňákem. Obytňákem jsme cestovali poprvé a zatím naposledy před dvěma lety, a nedojeli jsme vlastně moc daleko, pouze na Slovensko, k hranicím Maďarska (ale o tom zase někdy jindy). Tentokrát jsme měli jasný cíl, a to sever Itálie, nejlépe vidět Benátky a třeba i konečně navštívit Gardské Jezero (Lago di Garda). Já, jakožto hlavní plánovač cesty jsem si tak 3 dny před Velikonoci začala všímat nepříliš příznivé předpovědi počasí právě na Velikonoční svátky. Zatímco tady mělo být téměř léto, v Itálii mělo být chladno a děšť. Lehce jsem upozorňovala manžela, že to asi nebude uplně ideální tam jezdit. No hřebíkem do rakve našim plánům byla zpráva, která vyšla v den našeho plánovaného odjezdu, kde se doslova psalo: „Nejezděte do Itálie, varují meteorologové“. Prý se na ni řítí extrémní bouřky a hrozí povodně. No a jelikož nejsme úplní blázni, a opravdu jsme nechtěli být někde ve zprávách s titulkem: „Češi se dvěma dětmi uvízli s obytňákem v zaplavené Itálii“, tak jsme začali rychle vymýšlet náhradní plan. Výhodou obytňáku je samozřejmě to, že se můžete vydat, kam chcete, pokud tedy nemáte rezervované žádné ubytování, což my neměli. Nevýhodou je, že… mužete kamkoli chcete…, tudíž vás nejspíš přepadne rozhodovací paralýza.
Zpráva, kterou pár hodin před odjezdem do Itálie číst nechcete.
- „Co takhle Polsko? Je to vlastně blíž a moře je tam taky“, nadhodil manžel.
- „Hmmm.“
No řekněte, komu by se chtělo do Polska místo do Itálie? Nemám nic proti Polsku, ale strašně jsme se těšili na jih, k moři, někde, kde jsme ještě nebyli.
„Nebo Jižní Čechy? Že bychom se tam konečně podívali?“ snažil se dále vymýšlet muž.
Nesetkal se u mě s moc vstřícnou odezvou. Jasně, že všechna tato místa chci někdy vidět, ale když už si pronajímáme obytňák a můžeme jet kamkoli, tak chci vidět něco, co doma nemáme, například to moře, že. Věděla jsem, že ani jemu se nechce jinam než jsme si naplánovali. Po detailním prozkoumání všech aplikací počasí a meteoradarů jsme usoudili, že do hor, a k jezeru Garda asi nemá smysl jet, ale že Benátsko by na tom nemuselo být tak špatně, takže pojedeme hlavně směrem na jih a uvidíme jak se počasí vyvrbí.
Skončíme v Rakousku?
Takže jsem se vydali do Rakouska. Což nás trochu vykolejilo, protože v Rakousku jsme nic moc naplánované neměli a museli jsme teď za pochodu hledat nějaké fajn kempy a místa, která stojí za to, zatímco nám za zády vřeští děti.
Protože jsme vyjeli až v 10 večer, naše první zastávka byla ještě v Čechách, v jednu ráno jsme dojeli na Stellplatz Pálava, naštěstí tam ještě bylo místečko. Rozložili jsme spaní a zalehli.
Druhý den jsme se probudili do krásného slunečného rána, Stellplatz Pálava je opravdu krásné, nové místo, s hřištěm pro děti, posezením i možností uvelebit se v hamace. Stavovali jsme se na něm i po cestě zpět a rozhodně ho můžeme doporučit.
Naše počínání bylo značně chaotické a plné nervozity, ať už šlo o nákup v Lidlu v Mikulově, kde se sešlo celé širé okolí, nebo o hledání kempu. Problém byl, že jsem hledala vhodný kemp v různých aplikacích, když mi manžel řekl, že jde hlavně o to, aby v něm platila ACSI karta. Takže mé hledání postrádalo smyslu, a musela jsem se začíst do papírového katalogu kempů, kde berou ACSI kartu (možná by taky pomohlo, kdyby manžel věděl, že existuje i web, když už tu ACSI kartu pořizoval). Prozatím jsem vybrala kemp Murinsel, který se mi zamlouval. Ležel kousek Knittelfeldem, ovšem poznámka pod čarou „Do not go via Spielberg-Knittelfeld-West because passage is too low. Switch off SatNav“, naznačovala nějakou zradu. V Česku bych se možná zorientovala, ale tušit takhle v Rakousku bez navigace, kudy tam máme dojet, to jsem neriskovala. V Rakousku pršelo, mimino řvalo z plných plic a my se snažili dorazit do kempu, od něhož nás dělila železniční trať. „Passage is too low“ samozřejmě dávalo znát, že tam bude asi nějaký podjezd, tudíž musíme jinudy. Jenže my nevěděli kudy a když už jsme vjeli do nějaké úzké jednosměrky na srázu, radši jsme to vzdali a zařadili zpátečku.
Měla jsem v záloze ještě jeden kemp, ten jsem nenašla v papírovém ASCI katalogu, ale web Eurocampings tvrdil, že tam karta platí, tak jsme se rozhodně vydali tam, ať už děti budou řvát, jak chtějí. A byla to nakonec skvělá volba. Do kempu Camping Klagenfurt Wörthersee jsme dorazili v 8 večer. Recepce už byla zavřená, ale byl tam vyvěšen seznam rezervovaných míst, kde parkovat nemůžeme. Kemp byl takhle v dubnu v podstatě poloprázdný, navíc bylo hnusně, takže jsme zaparkovali co nejblíž sociálek, a za hoďku zase ulehli k spánku. Takhle brzy jsem nešla spát snad už několik let.
Blýská se na lepší časy
Ale uléhali jsme s radostným pocitem, protože zatímco v Rakousku pořádně lilo, podle předpovědi to vypadalo, že v Itálii se vyčasilo a to nejhorší už má za sebou. Nevěřili jsme vlastním očím, ale všechny aplikace hlásily v oblasti Benátek slunečno, takže nakonec to vypadalo, že do té Itálie přeci jenom dorazíme. Takže sbohem Rakousko! A o tom, jak naše cesta pokračovala v Itálii, zase příště.
P.S.: Ještěže máme ty aplikace a zprávy a můžeme se přizpůsobit situaci. Na druhou stranu, i když je skvělé, že tolik informací dnes máme, tak kdybychom je neměli, tak do Itálie normálně jedeme a nemusíme několikrát překopávat plány. Co myslíte?
