Článek
Primošten je oblíbené letovisko ležící 26 kilometrů jižně od Šibeniku. Z vesničky Bilo jsme tam dojeli autem za chvíli, je to jen 5 kilometrů.
Socha Dona Ivo Šariće a Církev svatého Roka.
Po hledání parkoviště a posléze hledání bankomatu jsme si jako náš první cíl vybrali pláž Velika Raduča. K pláži jsme kráčeli skrz borovicový les, kde byly tenisové kurty a různé hotely. Popravdě, tady to vypadalo přesně tak, jak jsem si Chorvatsko vždy představovala a proč jsem se sem vždy zdráhala jet. Celkem retro budovy a hotely a klasická městská pláž. Naštěstí je to tu hezky zalesněné, a tak se můžeme schovat někam do stínu. Na pláži jsou opět nějaké bary a fast foody, toalety a sprchy jsou placené. Předem jsem se těšila na ty nafukovací atrakce na vodě, na netu jsem se už doma snažila dohledat, jestli jsou placené, a představovala jsem si je menší. No placené jsou, což o to, klidně bych to zaplatila, ale je to pro děti od 6 let a pro našeho 4 letého syna je to nevhodné, i když je dost akční. Vypadá to, že nejvíc by se na tom vyřádili spíše puberťáci a větší děti. Škoda, že téhle atrakce nevyužijeme. Místo toho si trochu poplaveme, ale spíše odpočíváme a sledujeme dění na pláži. Zaujali mě místní mladíci, kteří se baví nějakou hrou s míčkem. Po rychlém vygooglení zjišťuji, že jde o hru picigin (čte se pitsigin, nikoli pičigin, ale mě už jinak bohužel nejde přes pusu).
Výhled od Kostela svatého Jiří.
Po krátkém okoupání jsme se usušili a vyrazili do historické části města, jehož dominantou je Kostel svatého Jiří (Crkva sv. Jurja). Po cestě si ještě dáme zmrzlinu, míjíme hromadu různých stánků s hračkami, vypadá to tu jako na Vietnamské tržnici. Pak už projdeme branou a míříme po krásně čistých kamenných uličkách vzhůru do kopečka. Všude jsou všemožné obchůdky, a tak ještě kupuji suvenýry v podobě magnetek, olivového oleje a vína. To prostě musí být. Nemít s sebou dítě, tak se asi kochám více, a člověk si to tam rozhodně více užije a nebo třeba i sedne někde na skleničku. Vystoupáme ke kostelu a naskytne se nám výhled na moře. Je to oslňující v tom smyslu, že málem oslepnu, jak se slunce odráží od vodní hladiny. Jediné, co mi celý zážitek kazí, je neskutečné vedro, myslím, že takhle ani v Chorvatsku není pořád, v tu dobu i v Česku bylo krásných 33 stupňů ve stínu. Takže se jen trochu projdeme po hřbitově, já se asi 10 minut snažím lovit kešku, kterou stejně nenajdu (pokud někdo víte, napovězte, třeba se tam ještě někdy vrátím :-) a frčíme dolů. Nakonec ještě navštívíme pláž, která je po pravé straně po vyjití z brány starého města, kde se nachází trampolíny a skákací hrady a různé atrakce pro děti. Syna vypustíme do skákacího hradu, který už teda toho asi hodně pamatuje, a čekáme, až se vyřádí. Celkově tyhle atrakce tu atmosféru podle mě kazí, ale zase když je člověk s dětma, tak se mají jak zabavit.
Atrakce podle mně pláže spíše hyzdí.
Nakonec už míříme do obchodu a zpátky do apartmánu, kde se můžeme opět kochat krásným výhledem na „naši“ zátoku, a ve vlahém večerním vánku popíjet vínko na terase. Primošten je hezký, hlavně historické jádro, ale není nad klid v Bilo a na tamní malou plážičku.
Další den už nás čeká cesta zpátky do Česka se zastávkou ve Slovinsku.
