Článek
Workcamp byl pořádaný nevládní organizací SCI, ta byla založena po první světové válce v roce 1920, aby pomáhala bořit bariéry mezi národy a kulturami. Proto pořádá worcampy různě po světě, kde se vždy sejde skupina lidí z různých států a pracují na nějakém společném úkolu, něco se učí, vzdělávají se.
Takto jsem se tedy ocitla v italské části Švýcarska na workcampu, kde jsme měli za úkol stavět kamennou zídku a chodník. Bydleli jsme v takovém ekologickém obydlí, chodili jsme na suchý záchod, sprchovali se venku pod stromem, připravovali vegetariánské pokrmy a poznávali Švýcarsko. A samozřejmě zvyky jednotlivých národů.
Sešla se nás zajímavá parta. Náš vedoucí byl z Kosova, a s ním z Kosova přijely další dvě slečny.Dále jsme tam měli dva Němce, jednu Belgičanku, slečnu z Tchaj-wanu a nakonec moji spolubydlící Rusku Annu.
Nudní Evropané
Co se týče Němců a Belgičanky, na nich nebylo nic až tak zajímavého. Tedy alespoň pro mě. Stejně jako já jsou z Evropy a naše kultura je podobná. Jeden z Němců byl mladý stydlivý fotbalista, který si každý den po práci chodil ještě na hodinku zaběhat. Ten druhý byl trochu podivín, jednou k večeru se ztratil a předtím nějak vyhrožoval, že si ublíží, bylo to docela drama, ale na jeho národnost bych to nesvalovala. A Belgičanka byla prostě super normální holka.
Do Kosova a ještě dál
O Kosovu jsem se od naší trojice dozvěděla v zásadě to, že bohatá země to moc nebude, a že i když tam mají hromadu melounů, co prodávají u silnic, tak do obchodů je dovážejí odjinud, a to je problém. U Tchajwanky mi přišlo zajímavé vidět, že píšou text zprava doleva a knihy jsou vlastně celé naopak, čtou se od konce. To jsem viděla na vlastní oči poprvé. Tchajwanka si také udělala svůj první puchýř v životě, když jsme šli na túru po krásných Švýcarských kopečcích. U nich prý jsou kopce taky, ale nikdo po nich nechodí. Nebo minimálně ona turistiku neprovozuje.
Spolubydlící Anna
Nejzajímavější člen uskupení mi přišla právě Ruska Anna. Zatímco ostatní bydleli ve vedlejší budově, my jsme si vybraly nejhezčí pokoj a vegetily tam jenom ve dvou. I když ona se už snad od druhého dne začala po večerech vytrácet. Hned první den padla do oka našemu vedoucímu, a nakonec si padli do oka vzájemně. Díky její sdílnosti jsem měla přehled o všech pikantnostech. Zažila tam tedy své poprvé, a začala se mi svěřovat, že se bojí, že už ji nikdo nebude chtít, jako „použité zboží“. Netušila jsem, že v Rusku panuje taková mentalita. Utěšovala jsem ji, třebaže jsem sama byla věřící a mínila čekat do svatby, že ten kdo ji bude milovat, tak tomu to bude jedno, že na tom přece není nic špatného. Taky mi vyprávěla, že přijela do Evropy, aby si našla ženicha, že v tom svém malém městě v Rusku už všechny zná. Když jsem byla zvědavá, jak malé město to je, ukázalo se, že jde o půlmilionovou metropoli. Nakonec se jí to tedy povedlo, a po letech se provdala do Německa. Dnes i celkem nostalgicky vzpomínám na to, jak mluvila o Ukrajině. Byla nešťastná z toho, že má Rusko s Ukrajinou konflikty, vždyť „jsou přece bratři“. Mně bylo něco před dvacet a nerozuměla jsem tomu vůbec.
Samozřejmě, že si podle jednoho člověka nemůžu udělat obrázek o celém národě, ale náš mozek má rád generalizování a stereotypy, aby si rychle mohl zařadit události i lidi a nemusel vše pokaždé analyzovat znovu. V tomhle jsou stereotypy užitečné a vlastně i pravdivé. S pousmáním jsem si po workcampu uvědomila, že jsem si naopak pár nových stereotypů vytvořila.
Mimoto jsem si taky vytvořila nehezký několikatisícový účet za telefon, přestože jsem svému příteli psala dvě sms denně a za ty tři týdny jsem mu jednou volala. Švýcarsko je prostě opravdu drahé, to je fakt.
Nakonec, jaké mínění si asi ostatní utvořili o České republice?
