Článek
Mnohé dnešní babičky jsou aktivní, cestují, chodí na jógu, věnují se sobě, svému zdraví, přátelům. Chtějí si užívat zasloužený klid po odchodu do důchodu a neplánují se znovu ponořit do každodenní péče o malé děti. Kromě toho valná většina babiček ještě stále musí chodit do práce.
Na tom není nic špatného. Každý má právo na vlastní život a vlastní tempo. Ale někdy tento přístup naráží. Naráží nejen na očekávání jejich dětí, které doufají v pomoc při péči o vnoučata, ale také na dětské srdce, které si pamatuje, kdo tu skutečně je – a kdo ne.
Rodiče malých dětí často žijí v režimu přežití – mezi prací, domácností a péčí o děti si sáhnou na dno sil. Babička, která místo nabídky pomoci vypráví o kurzu italštiny a wellness víkendu, je pro ně zklamáním. A pro děti, obzvlášť ty menší, je těžko pochopitelné, proč jedna babička peče perníčky a čte pohádky, zatímco druhá zase někam jela a nemá čas.
Přijde ale chvíle, kdy se role otočí – babička najednou projeví zájem. Chce vidět vnoučata, koupit jim dárek, zavolat. A bývá zklamaná, když zjistí, že „její“ vnoučata se víc těší na druhou babičku. Tu, která byla u prvních krůčků, držela při horečce za ruku a zná jména všech oblíbených plyšáků.
Dětská láska je čistá, ale ne naivní. Děti velmi dobře vnímají, kdo je tu opravdu pro ně. Nehodnotí babičky podle toho, kdo má lepší šaty nebo větší byt, nýbrž podle toho, kdo je s nimi, když je jim dobře nebo když je jim ouvej.
Ač jim to nikdo nahlas neřekne, ony samy vytvářejí žebříček důvěry, sounáležitosti a bezpečí. Druhá babička, která „neměla čas“, tak často stojí v pozadí – smutná, zaskočená, někdy i zahořklá.
Tento text není výčitkou. Je pozváním k zamyšlení. Možná je v pořádku chtít si užívat důchod, žít jinak než generace před námi. Ale každá volba má své důsledky. Pokud si zvolíme roli svobodomyslné babičky bez závazků, nemůžeme se divit, že nejsme pro vnoučata tou „nej“.
Není třeba obětovat celý život. Stačí být dostupná, upřímná a přítomná. Hlídání jednou týdně, pravidelný telefonát nebo jeden víkend za měsíc – tyto malé kroky mohou změnit hodně.
Protože vztah s vnoučaty není samozřejmost. Je to něco, co se buduje – a co může být tím nejkrásnějším darem stáří. Ale jen tehdy, když jsme ochotné do něj investovat svůj čas, srdce a trochu pohodlí.
Vnoučata nás totiž nebudou milovat proto, co všechno jsme zažily. Ale proto, že jsme tu byly – pro ně.
