Článek
Na sociálních sítích se totiž dozvídáme, že slavení hokejistů na Staroměstském náměstí nebylo v pořádku. Prý popíjení piva a šampaňského si měli nechat někam do soukromí a ne opilí skotačit na pódiu před plným Staromákem. Prý měli ukázat pohár a podepisovat dresy.
To mě tedy rozesmálo. Hokejisté dřou celou sezónu, mají náročné tréninky, jsou neustále na cestách a málo vídají svou rodinou. Jejich život se odehrává na ledě nebo v cestovním prostředku. Tomu, že se dostali do české reprezentace na světovém šampionátu, odpovídají dlouhé měsíce a roky tvrdé dřiny, trénování a odříkání. To, že byli schopni pro nás vyhrát zlato, odpovídá neskutečnému drilu, houževnatosti a cílevědomosti a teď se po nich chce, aby hodiny seděli na zadku a podepisovali dresy? Jako vážně jim chcete vyčítat, že mají chuť právem slavit? Že z nich opadla nervozita a stres a zbyla jen opojná radost?
Sáhněte si do svědomí, vy, kteří tohle říkáte. Kdy naposledy jste si něco odřekli, nedopřáli? Tak vidíte a nesuďte je. Neodříkáte si ani z poloviny tolik, co oni od raného mládí.
Oslavu na Staromáku jsem viděla v přímém přenosu. Nic špatného se tam nedělo. Slavilo se, hokejisté skotačili, měli radost, bavili publikum, komunikovali s ním, dokonce i ty dresy nějaké podepsali. A tak to mělo být. Přesně tak to bylo správně.
Buďme soudní a aspoň jednou si pořád na něco nestěžujme a prostě těm mladým klukům jenom poděkujme a přejme bujaré oslavy. Ono jim to se začátkem další sezóny zase skonči.
