Článek
Na další zastávce si nastoupily na první pohled dvě sympatické důchodkyně, patrně kamarádky, a posadily se přímo za mě.
Ač cizí hovory nerada poslouchám a je to i neslušné, tak kombinace absence sluchátek a hlasitých dam, nedala jinak než že jsem, chtě nechtě, poslouchat musela.
Nejdříve hovořily na obecná témata jako je počasí a klouby, následně o svých dětech a vnoučatech, jak jim dělají radost a jsou šikovná. Mluvily o tom, jak kadeřnice, ke které obě každý měsíc chodí, zase zdražila a že si pokaždé musí říkat o paragon, jinak by jim ho nedala. Načež došlo na stěžování si, jak se mají špatně. Nadávaly na Fialovu drahotu, na vládu obecně a hlavně na to, že je právě tato vláda okradla na penězích a hořekovaly nad výší svých starobních důchodů. Navzájem si i řekly, kolik berou.
Jedna dáma pobírá 21 000 Kč, druhá dáma 23 000 Kč. Notovaly si, že by si zasloužily daleko víc, protože s touto sumou sotva vyžijí.
„To víš, František si celý důchod ukládá do krabice na horší časy a pro vnoučata, tak žijeme jen z mého důchodu. To se ale nedá. Energie drahé, jídlo drahé. Být v nájmu a nebýt ve svém, tak jsme snad pod mostem!“ postěžovala si jedna.
„To máme podobně. Josef je podobný šetřílek. Ale máme hodné děti, často nám něčím přilepší. Jarda se nefláká, má dvě práce, tak nám může občas vypomoci. A vláda nás ještě k tomu všemu okradla. Člověk celý život chodí do práce a pak tře bídu s nouzí,“ notovala jí druhá.
„To je pořád, že naše důchody jsou na dluh. Na jaký dluh? My jsme si na důchod přeci vydělali, tak ať nám ho teď platí ti, kteří chodí do práce! Zvedla bych jim daně a hned bude na naše důchody a my důchodci bychom se měli konečně dobře!“
„Dobře to říkáš, Maruš. Ale třeba se dočkáme. Pan Babiš to tak určitě nenechá!“
Při tomto rozhovoru jsem si v duchu neustále nadávala, proč jsem zapomněla ta zatracená sluchátka.
Konečně se blížila má zastávka, kde obvykle vystupuji. Důchodkyně vystupovaly se mnou. Dala jsem jim přednost a nechala je vystoupit jako první. Jejich kroky vedly do cukrárny hned vedle zastávky. Jelikož je tato cukrárna poměrně drahá, překvapilo mě, že dámy zamířily přímo sem, když hořekovaly, že pomalu sotva vyžijí, a nešly do levnější kavárny, která je o ulici vedle.
Ale to není můj problém. Já se nyní musím soustředit na to, abych už sluchátka nikdy nezapomněla doma a při podobných rozhovorech si zvýšila hlasitost audioknihy na maximum.
