Článek
Česká armáda má podstav. V této době, kdy se v Evropě válčí a ozbrojený konflikt se odehrává od nás až nebezpečně blízko, by hlavní prioritou mělo být zvýšení financování naší armády, aby se její stavy posílily a byla schopná naši zemi bránit.
Profesionálních vojáků máme málo, některé útvary jsou ve významném podstavu. Vojáci odchází do civilu a nových vojínů není tolik nebo to po pár měsících vzdají. Musí totiž živit svou rodinu. Pokud do práce dojíždějí nebo bydlí na vojenských ubytovnách a nedostávají za to odpovídající plat, který by jim zajistil, pro sebe a svou rodinu, důstojné živobytí, není důvod zůstávat a raději odejdou do civilu. Když si k tomu připočteme riziko různých misí a nyní i blízký válečný konflikt na Ukrajině, jen blázen by nasadil svůj život za plat svobodníka či desátníka. Proto ministryni obrany Černochové správně došlo, že musí motivovat nejen nábor do armády, ale také současné vojáky z povolání, aby neodcházeli do soukromého sektoru. A zcela překvapivě, jak jinak, finančně. Neboť za pochvalu si ještě nikdo chleba nekoupil.
V různých diskuzích čtu, že někteří lidé jsou znechuceni tím, že by se mělo vojákům rapidně přidat. Nechápu proč. Když nebude vojáků, nebude mít kdo bránit naši vlast. Byli bychom s největší pravděpodobností slupnuti jako malina nějakým vyšinutým diktátorem při první možné příležitosti. Kromě toho, pokud vojáci nejsou na misích či ve službách nebo na několikatýdenních cvičeních, rozhodně se v kasárnách neválejí. Pomáhají například se stěhováním dětského domova nebo při záplavách či po tornádu. Zkrátka kdykoli je třeba. Do nemocnic byli nasazeni v době covidu, kde byli k ruce sestřičkám a sanitářům, aby se nezhroutili z fyzického vyčerpání. A to vše mnohdy bez nároku na odměnu či náhradní volno. Každý rok musí splnit fyzické testy, často bývají daleko od své rodiny, jejich pracovní plány se mění z hodiny na hodinu a není na ně doma proto spolehnutí a jejich výkon služby má za následek neustálé nejistoty v jejich soukromí a rodinných plánech včetně fungování ohledně dětí.
Tak jako potřebujeme pekaře, doktory či popeláře, potřebujeme také vojáky, policisty a hasiče. Přesto z nějakého důvodu jsou tyto profese, obzvláště vojáci a mnohdy i policisté, dehonestovány z pozic veřejnosti, narozdíl právě třeba od těch popelářů či pekařů.
Pokud hoří dům, zavoláte si hasiče a ti Vám zachrání život a mnohdy i majetek nebo zachrání dítě, kterého matka omylem zabouchla doma. Policisty voláte, když vás někdo okrade či vám způsobí nějakou škodu. Kriminalisté vyšetřují závažné trestné činy a snaží se dopadnout ty, kteří způsobili újmu své oběti. Vojákům sice zavolat nemůžete, ale jsou tady připraveni bránit naši vlast i za cenu rizika ztráty vlastního života. Stejně tak jsou připraveni, aby byli nasazeni, když vás postihne katastrofa v podobě záplav, tornáda či epidemie, jako byl covid.
Já před všemi těmito profesemi smekám a děkuji každému jednomu z nich, neboť se, mnohdy i za cenu ztráty vlastního života, snaží dělat naši zemi lepší a bezpečnější. Proto by tito lidé měli být placeni zlatem. Každý hasič, každý policista, každý voják si zaslouží takové platy, které odrážejí rizika, s jakými se musejí potýkat.
Je snadné říct - pokud je vám to málo, odejděte do soukromého sektoru. Zkusme si to představit, jak by to pak vypadalo. Bez jediného hasiče, bez jediného policisty, bez jediného vojáka. Ač si to někteří nechtějí přiznat, zavládl by chaos nad chaos, kriminalita by narostla do obřích rozměrů, slušný člověk by nemohl ani vylézt na ulici. Cítíte se v naší zemi bezpečně? Já ano. Nesmírně si vážím toho, že mohu, většinou bez obav, vyjít ven a netřást se o svůj život nebo že mě někdo za rohem hned napadne a okradne. Jsem ráda, že pokud mi začne hořet dům, zavolám 150 a hasiči přijedou na pomoc. Stejně tak, že pokud mám zdravotní problém, mohu se obrátit na naše bezplatné zdravotnictví. To vše, a ještě mnohem víc, nám zajišťuje pocit bezpečí a klidný spánek. Protože když spokojeně spíme, tak každou noc jsou hasiči, zdravotníci, policisté a vojáci vzhůru a jsou připraveni nám pomoci.
