Článek
V onom diskuzním vlákně velké haló vyvolal příspěvek jedné maminky, která se pohoršovala nad tím, že na její dítě sáhla nějaká starší paní. Věc se měla tak, že maminka jela metrem, kočárek s rok a půl starým dítětem měla zaparkovaný na příslušném místě. Jak už to tak bývá, holčička se rozhlížela kolem a s jednou starší paní se na sebe usmívaly, paní ji zabavovala a dělala různé opičky, dítě se smálo. Jenže pak udělala osudovou chybu, přišla k dítěti a pohladila je po tváři a se zlou se potázala. Nikoli ze strany dítěte, nýbrž ze strany matky, která se na ženu nepříjemně obořila, ať jí laskavě nesahá na dítě, že ona na ni (tu ženu) také nesahá. Paní se samozřejmě zarazila a odešla pryč.
Říkala jsem si, že se snad jedná pouze o ojedinělý případ nějaké nervózní matky. Jenže jaké bylo moje překvapení, když snad všechny matky v diskuzi oné mamince přizvukovaly a nadávaly na tu paní. Padala nevybíravá slova i agresivní řešení situace, kdy by údajně nebohou starou ženu fyzicky napadly. Zároveň přidávaly své zážitky, kdy si někdo dovolil jejich dítě pohladit po ruce nebo hlavě. Nebo se dokonce jen podívat do kočárku byl také smrtelný hřích.
Z těch komentářů mi bylo tak strašně moc úzko. To se ty matky takhle úzkostně ke svým dětem chovaly vždycky? Nebo já jsem ta divná, když mi nevadí, že je s moji dcerou v interakci normální slušný člověk? Nikdy mi nevadilo, když se mi někdo podíval do kočárku. Nevadí mi, když se jde sama nechat pochovat jinými maminkami, se kterými jsme na kroužku. Nevadí mi, když se objímá s cvičitelkou a ta si ji sama vezme a bez zeptání pochová. Nevadí mi, když mi ji na procházce pohladila nějaká babička, se kterou jsme se zapovidaly. Dceři je rok a půl a sama dá najevo, co se jí líbí a co ne. Nebudu mluvit za ni a schovávat ji před celým světem. Proč?
Všechny maminky, které se tak rozčilovaly, že kdyby jim na dítě někdo sáhl, tak se neznají, měly jedno společné. Samy napsaly, že jejich děti jsou nespolečenské a cizí lidi nemají rády. A já si tak říkám. Proč asi? Je to přirozenost těch dětí, anebo se jedná o práci matek, které svým chováním dělají ze svých dětí asociály? A jsou opravdu nespolečenské nebo to jsou jen výmluvy oněch matek?
Smutné a dost vypovídající bylo, když se v diskuzi objevil jeden komentář, ve kterém se psalo, že dotyčná paní nebo slečna šla kolem obchodu, venku stál kočárek s brečícím dítětem a matka byla patrně uvnitř obchodu. Paní nevěděla, co má dělat. Nejradši by šla k dítěti a kočárek pohoupala, ale zároveň se bála, že narazí na agresivní matku, která by akorát ztropila hysterickou scénu.
Já bych kočárek venku bez dozoru nenechala, ale kdyby, čistě teoreticky, tato situace někdy nastala, byla bych naopak ráda, že by se našel někdo hodný, kdo by mi kočárek pohoupal. Naprosto ale chápu, že by se nikdo takový ze strachu nenašel. Já bych ten kočárek taky pohoupat nešla. Za případné potíže by mi to opravdu nestálo.
Dále bych ráda podotkla, že na cizí děti nesahám, abych nějakou matku nenaštvala, raději se na ty děti ani moc nedívám, ale to neznamená, že sama nesnesu, když mi dceru pohladí třeba stará paní nebo nějaký dědeček. Nevadí mi to, je mi to jedno. Naopak mi to přijde jako milé gesto, protože malé to nevadí a je velice společenská. A myslím, že je to i tím, že ji neschovávám před světem.
Je mi moc líto, když pak čtu takové zážitky, kdy dostane přes prsty někdo, kdo chtěl být jen přátelský. Jenže pak se tyto stejné matky rozčilují, že jim nikdo nepomohl, když zrovna potřebovaly. No jo, to už je úděl společnosti, která chce být pro ostatní neviditelná a hlavně nikým neotravována. Mince má totiž dvě strany. Ignorace pak nastane i ve chvíli, kdy o to dotyčný nestojí. A já se vůbec nedivím.
Zdroj:
vlákno na sociální síti Threads
