Článek
Od přírody je to dané tak, že na svět přivádí potomky žena. Prochází si těhotenstvím, porodem, šestinedělím, kojením a veškerý svůj čas je podřízen dítěti. Bohužel zatím neexistuje způsob, jak mimotělně zrodit nového člověka, který již po pár vteřinach od svého zrodu bude absolutně soběstačná jednotka, o kterou se nikdo nebude muset starat a rovnou poběží do školky nebo líp, rovnou do práce. Jenže do té doby musí rodit žena a o dítě se postarat. A pokud by se děti nerodily vůbec, aby žena tedy nevypadla z pracovního procesu, tak populace zestárne, zaniknou služby, výroba, lékaři, apod. a zavládne chaos.
Jistě se tedy shodneme, že je holt potřeba, aby se děti rodily, a dokud se to nevymyslí jinak, tak rodit, kojit a starat se bude právě žena. Ano, samozřejmě, vím, že na rodičovské jsou také tatínci a já před nimi smekám. Ale co si budeme povídat, jedná se o zanedbatelný počet případů. Kromě toho u mužů a prirori nikdo nepředpokládá, že by na rodičovskou dovolenou šel on.
Co se týče naší země, platy většiny mužů nejsou tak vysoké, aby mohli v klidu uživit ženu v domácnosti a děti, jak tomu bývalo dřív. Proto ženy chtě nechtě musí chodit do práce. Nejen před založením rodiny, ale velice nutně právě po založení rodiny, jelikož rodinný rozpočet se příchodem dětí dosti zvýší. Zároveň ale tyto ženy stejně na trhu práce potřebujeme.
Přes všechny tyto skutečnosti je tu ten jeden velký a obrovský paradox a strašák zaměstnavatelů. Co když, proboha, moje zaměstnankyně někdy otěhotní? A pak se vrátí a bude mít malé děti?
Ženy to na pracovním trhu nemají zrovna lehké. Po škole nemají praxi. Když už praxi mají, tak jsou ve věku, kdy mohou odejít na mateřskou. Když mají malé děti, budou jistě často nemocné a ženy, ty bídačky, určitě budou chtít upravit pracovní dobu kvůli školce. A pak až děti odrostou, již budou, pro změnu, „staré“ a pro zaměstnavatele pracovně neatraktivní.
A muži? Ti nastoupí po škole do zaměstnání, postupně získávají praxi a pracují na své kariéře až do samotného důchodu.
Když u nás v práci kolega oznamoval, že se ženou čekaji přírůstek, dočkal se obrovských gratulacích a poklepání po ramenou, jaký je to kabrñák. Po narození dítěte jsme vybírali peníze pro novopečeného tatínka a uspořádali menší oslavičku po pracovní době. Po nějaké době oznámila těhotenství také kolegyně, se kterou jsme byli všichni moc spokojení včetně samotného vedení. Gratulace se také konala, ale už s hořkou příchutí, kdy na ni byl vyvijen tlak, aby včas řekla, kdy odejde (přitom nikdy nikdo neví, co se může stát a ze dne na den bude muset zůstat doma), nelibost ze strany kolegyně, že jí přidělává práci tím, že musí dělat pohovory a sehnat adekvátní náhradu. Těhotná kolegyně se cítila provinile a v práci zůstala do poslední chvíle, ač měla nějaké problémy a gynekoložka ji chtěla poslat na rizikové těhotenství. Tato kolegyně také měla smlouvu na dobu určitou, která se jí konečně mela prodloužit na dobu neurčitou zrovna kolem období nástupu na mateřskou. S dobou neurčitou vedení počítalo až do oznámení těhotenství, posléze tedy i pak, ale pouze za předpokladu, že jedině pokud kolegyně odejde na mateřskou v řádném termínu a její zástup adekvátně zaučí. Kolegyně svůj slib splnila, ale když mělo dojít k podepsání smlouvy na dobu neurčitou, poslední den před nástupem na řádnou mateřskou dovolenou, vedení vycouvalo. Toho dne přinesla i menší pohoštění na rozloučenou a ode mě a pár kolegyň dostala balíček pro miminko. Od zbytku nedostala nic. Provinilá a zklamaná odešla pryč již jako nezaměstnaná. Věděla, že přijde o spoustu peněz, které by se jí při nízkém rodičovském příspěvku hodily. Zároveň byla smutná, že se po skončení rodičovské dovolené nebude mít kam vrátit a její kroky budou nejspíše směřovat na úřad práce. A proč se vlastně cítila provinile? Protože otěhotněla. Taková nehoráznost!
Dále mám kolem sebe kamarádky, které se svému zaměstnavateli buď vyloženě bály těhotenství oznámit nebo z toho byly alespoň nervózní a necítily se vůbec komfortně. Citily se, jako kdyby udělaly něco špatného. Jako kdyby jim bylo patnáct a měly to říct svým rodičům. Kdežto neznám žádného takového muže, ktery by prožíval podobné pocity.
Další případ se týká dvou kamarádek, které se sice měly do práce kam vrátit, ale nikdo už je tam nechtěl.
Jistě, pro zaměstnavatele není zaměstnankyně, která otěhotní, žádný med. Stojí je to peníze a povinnosti z toho vyplývající. Ale jak z toho tedy ven? Vždyť přeci není normální, aby se ženy v zaměstnání bály oznámit takovou radostnou novinu a zároveň přicházely nejen o peníze, ale také o jistotu, co bude pak. Mají snad ženy přestat rodit? Proč jsou muži v pracovním prostředí zvýhodňováni? Vždyť nebýt mužů, ženy přeci neotěhotní. Je opravdu nutné, aby si každá žena vybrala mezi rolí matky a mezi kariérou? Nic mezi tím neexistuje?
Já pevně doufám a věřím, že až vyroste má dcera, bude pracovní trh důstojný i pro ženy a rovnocenný pro obě pohlaví (vždyť od středověku se pohled na ženy už naštěstí zásadně změnil) a nebude se cítit diskomfortně až jednou v zaměstnání s úsměvem na tváři oznámí: „Čekám miminko!“ A hlavně doufám, že nedokáže pochopit, proč já jsem se kdysi těhotenství oznámit bála. A ona mi řekne: „Mami, já to nechápu. Jak jako bála? Vždyť je to radostná událost. To já se tedy nebála. Vždyť je to naprosto přirozená věc. Ty jsi fakt žila snad v pravěku.“
