Článek
Zatímco dříve stačilo zvednout telefon a objednat se na prohlídku, dnes pacienti často obvolávají desítky ordinací, zapisují se do čekacích listin nebo cestují desítky kilometrů za jedinou šancí na zubní ošetření. A i když se konečně „zadaří“, vítězství to bývá hořké. Zubní péče se totiž pro řadu lidí stává nejen obtížně dostupnou, ale také velmi nákladnou – a často ne zcela transparentní.
Mnoho pacientů naráží na to, že než je zubař vůbec přijme, požaduje takzvaný „registrační poplatek“. Tato praxe sice není oficiálně zakázaná, ale není ani zcela legální. Zubaři si ji obhajují jako kompenzaci za čas a administrativu spojenou s novým pacientem. Jenže tyto poplatky bývají leckdy ve výši několika set až tisíc korun – a to ještě před tím, než vůbec usednete do křesla.
Ještě problematičtější je, když se za „registraci“ platí, ale zároveň pacient nemá jistotu, že ho zubař opravdu vezme do pravidelné péče. Stává se, že registrace nezaručuje prevenci, akutní ošetření ani místo v pořadníku – pouze jednorázovou návštěvu.
Část pacientů také upozorňuje na praktiky některých zubařů, kteří si na pojišťovnu vykazují výkony, které reálně nebyly provedeny. Například si do systému zapíšou preventivní prohlídku, přestože žádná neproběhla, nebo si vykážou výkon, který pacient zaplatil v hotovosti jako nehrazený zákrok. Pokud k tomu dojde, pojišťovna vlastně „platí dvakrát“ – jednou z veřejného pojištění a podruhé pacient z vlastní kapsy.
Aby toho nebylo málo, někteří lékaři pacientům tvrdí, že určité ošetření pojišťovna nehradí, přestože ve skutečnosti hrazené je. Jde třeba o výplně, rentgeny nebo zubní hygienu. Pacient pak platí sám, aniž ví, že měl nárok na úhradu.
V praxi to často znamená, že za běžnou prohlídku, výplň a rentgen zaplatí pacient i několik tisíc korun. Zubní hygiena, která by měla být klíčovou součástí prevence, je téměř výhradně zpoplatněná a málokdo si ji může dovolit pravidelně. Kvalitní korunky, fazety, implantáty či bělení zubů jsou zcela mimo dosah velké části populace.
Mnoho zubařů navíc zcela upouští od smluv s pojišťovnami a poskytují výhradně „privátní“ péči – tedy péči kompletně hrazenou pacientem. Výsledkem je, že i lidé, kteří si celý život platí zdravotní pojištění, se ve chvíli bolesti nebo problému nemají kam obrátit, aniž by museli sáhnout hluboko do peněženky.
Důvodem, proč si zubaři mohou takové podmínky diktovat, je jednoznačný: je jich málo. Státní i soukromé statistiky dlouhodobě upozorňují na nedostatek zubních lékařů, především v menších městech a na venkově. Někteří odcházejí do důchodu, jiní do zahraničí, kde jsou pracovní podmínky i odměna výrazně příznivější. A ti, kteří zůstávají, si díky vysoké poptávce mohou vybírat pacienty a diktovat ceny.
Pacienti tak často nemají na výběr – pokud chtějí péči, musejí přistoupit na všechny podmínky, ať už jde o registrační poplatky, hrazené výkony nebo dlouhé čekací lhůty. I když je jim to proti srsti, bolest a obavy z neléčených zubních problémů jsou silnější než snaha domoci se svých práv.
V současnosti se sice připravují některé změny v systému zdravotní péče a hovoří se o větší kontrole vykazovaných výkonů či motivaci zubařů k uzavírání smluv s pojišťovnami, ale zatím jsou to jen dílčí kroky. Bez systémového řešení a skutečné podpory dostupné stomatologie – například formou státní podpory mladých lékařů nebo motivací pro působení v regionech – se situace pravděpodobně nezlepší.
Do té doby platí, že úsměv už dávno není zadarmo – a že i přes veřejné zdravotní pojištění si každý musí tu „cenu za zuby“ zaplatit sám. Často dvakrát.
