Článek
Ticho, na které jsem si zvykla
Mluvím často, protože spíš musím – v práci mluvím tolik, že doma bych nejraději držela bobříka mlčení. Doma jsem si proto ticho střežila jako poslední svobodnou chvíli dne, ne jako něco, co je potřeba řešit. Čtyři roky mi ho zajišťovaly dvě kočky a jejich verze komunikace: jedna miska granulí, jeden letmý pohled, konec jednání. Zkoušela jsem si s nimi povídat – ptala jsem se Míši, jak se má, a ona mi odpověděla pohledem, jakým se odmítá nevýhodná smlouva: bez emocí, ale rozhodně. Richarda jsem se ptát ani nemusela, protože v tu dobu už spal na skříni a k ničemu by se stejně nevyjádřil. Nebyla to konverzace. Byla to spíš odmítnutá nabídka, jednou od jedné, jednou od druhého, se stejným výsledkem u obou.
Vyhovovalo mi to náramně. Doma jsem si mluvit nemusela a taky jsem nechtěla. Nikdo mě nenutil nic vysvětlovat. Nikdo nečekal odpověď, natož smysluplnou větu před sedmou ranní.
Teď mluvím, i když bych nemusela
Pak přišla Nixi, a najednou na ni mluvím, i když vím, že bych nemusela – klidně bych ji mohla jen tiše vodit a krmit, a třeba si s ní hrát, a ona by byla stejně spokojená. Jenže to jde jako samo, bez rozmyslu: kam jdeme, co bude dál, že jsme se domluvily, že odpoledne půjdeme k paní cvičitelce, i když ta debata proběhla čistě z mé strany a Nixi do ní přispěla maximálně zíváním. Že na koberec se nečůrá, že na stůl se nešplhá za kočkama, i kdyby ji tam Míša sama vyloženě zvala. Že tohle je vysavač, a i když vypadá nebezpečně, štěkat na něj není nutné, protože zatím nikoho nesežral. Vysvětluju jí věci v půl páté ráno na první venčící procházce se stejnou vážností jako ve tři čtvrtě na dvanáct večer na té poslední, čůrací – a ani tam to nekončí, protože ještě v posteli jí musím vysvětlit, že se spinká, a že myčka ani lednička nejsou žvýkačky na dobrou noc, ať už na ně kouká sebedéle.
Nixi mě občas poslouchá se zájmem, nakloní hlavičku na stranu a kouká na mě těma modrýma očima, jako by chápala každé slovo. Někde jsem četla, že vyprávět si s vlastním pejskem svědčí o hluboké inteligenci. S tímhle tvrzením bych si tak jistá nebyla. Moje hluboká inteligence se totiž momentálně projevuje hlavně tím, že vysvětluju psovi, proč nesmí okusovat nohu od stolu, s vážností, jakou bych čekala spíš u vysokoškolské přednášky.
Kolik se toho dá kvůli psovi změnit
Nejvíc mě překvapuje, kolik toho člověk kvůli jednomu štěněti bez odporu vzdá. Ticho, které jsem si roky bránila jako jedinou jistotu po náročném dni, jsem odevzdala bez boje, a to ani nevím přesně kdy. Nestalo se to najednou, spíš to na mě nabalovalo den po dni, procházka po procházce, dokud jsem si nevšimla, že mluvím i tam, kudy bych dřív jen tiše prošla.
Před pár dny mě na chodníku zastavil soused, kterého znám od vidění nejmíň deset let a za tu dobu jsme si vyměnili tak tři pozdravy. Teď stál u plotu, koukal na Nixi a najednou jsme si povídali o border koliích, o tom, jakého měl kdysi psa on, a o počasí, jako bychom si takhle povídali odjakživa. Trvalo to dobrých dvacet minut, a když jsem šla dál, došlo mi, že jsem se sama sebe ani jednou nezeptala, jestli na to mám čas.
Nevím, jestli je to únava z toho, kolik musím mluvit v práci, nebo prostě jen tohle štěně, které mě donutilo přestat počítat, kdo si zaslouží mou pozornost a kdo ne. Jestli za tou proměnou stojí ona, nebo jsem se prostě jen unavila mlčet. Ale kdo by čekal, že se to jednou zlomí kvůli psíkovi, který sám nepromluví ani slovo (samozřejmě)?
Porozumění
