Článek
V mém bytě žijí tři zvířátka a všechna mají na spaní v posteli svůj názor. Nixi je border kolie, je jí pět měsíců a pár dní a už stihla rozkousat víc věcí, než kolik jich mám pojištěných. Míša a Richard jsou moje čtyřleté kočky. Když jsem si je kdysi pořizovala, myslela jsem, že si pořizuju spolubydlící. Ve skutečnosti jsem si pořídila noční ochranku, která si služby určuje sama.
Míša nastupuje do služby
Začíná to vždycky stejně. Ulehnu, zhasnu a čekám. Za chvilku se ozve tiché žuchnutí a na hrudníku mi přistane Míša. Sedne si, nehýbá se a kouká. Nic víc. Jen kouká, vytrvale, bez mrknutí. Zkoušela jsem dělat, že spím. Kdo někdy předstíral spánek před kočkou, ví, že je to jako lhát právníkovi.
Tak zvednu peřinu. Míša zaleze, nejdřív na mě vystrčí zadek, jako by tím stvrzovala dohodu, pak se dvakrát otočí dokola a položí mi hlavu na ruku. Přikryju ji. Zavrní. A takhle spíme celou noc. Richard přijde o chvíli později, bez ceremonií. Lehne si mi na nohy a hlídá nás obě. Nevím před čím, ale bere to vážně.
Pak přijela Nixi
Tohle trvá několik let. Pak přijela Nixi a celý systém se roztříštil. Kočky měly intermezzo a spaly někde jinde, uražené, v tichém protestu, jako dva herci, kterým někdo změnil obsazení. Já jsem to zpočátku snášela statečně. Po pár nocích jsem zjistila, že ležím v posteli, kde je podezřele prostorno, a že mi to vadí. Stýskalo se mi po nich. Po kočičím zadku v obličeji, po váze na nohou, po vrnění, které jsem si dřív nikdy nepřiznala. Kdyby mi to někdo řekl o rok dřív, vysmála bych se mu.
Nixi postel zatím neláká. Spí v pelíšku vedle ní, na zemi, a z postele si udělala něco jako sousední stát: ví, že existuje, občas ho navštíví, ale nehodlá tam bydlet. Já to nehrotím a nechávám to na ní. Gauč je jiná věc. Ten bere jako společné vlastnictví. Lehnu si a ona přijde, lehne si vedle mě a tváří se, že tam byla první. Do postele chodí jen na kontrolu. V noci zkontroluje, jestli tam ještě jsem, a někdy velmi brzy ráno mi přijde popřát dobré ráno. V jejím podání to znamená: vstávej.
Občas se na posteli sejdou obě. Míša zpříma, jako majitelka pozemku. Nixi natažená kousek od ní, hlavu nakloněnou a s pohledem, že tohle je přece společný prostor. Nikdo neřekne ani slovo. Dívají se na sebe tak dlouho, až mám pocit, že ruším soukromé jednání. Nakonec to vzdá Míša. Odejde důstojně, s ocasem vzhůru, s výrazem někoho, kdo se nebude přetahovat o postel s uslintaným psem.
Válka o postel
O tom, jestli zvíře do postele patří, se vede vášnivá válka, nejčastěji v komentářích pod fotkou nějakého psíka. Jedni tvrdí, že zvíře do postele nepatří, protože chlupy, bacily a ztracená autorita. Druzí tvrdí, že s chlupatým spolunocležníkem se usíná líp, je jim tepleji a mají pocit, že nad nimi někdo drží noční službu. Obě strany jsou o své pravdě tak přesvědčené, že se kvůli ní hádají klidně ve tři ráno, což je přesně doba, kdy by se dalo spát. Mně je to celkem jedno. Jednám přirozeně a myslím, že je nám dobře všem.
Moje strana
Mně zvířata v posteli neobtěžují. Naopak. Spím dlouhodobě špatně a s nimi jsem klidnější. A když už jsme u přiznání: z dětství mám nejspíš strach ze tmy a z noci a nikdy jsem ho úplně neodložila. S Míšou na ruce a s Richardem na nohou se cítím v bezpečí. Se psem u postele taky.
Poznámka: Severské drsné kriminálky poslouchám dál. Ale jen jako audioknihy v autě, za denního světla a v hustém provozu, kde mi nehrozí nic horšího než zácpa. Vrah by tam stejně uvízl v koloně jako všichni ostatní.
