Článek
Kdo mrkne první
Když se v kuchyni setkají dva páry modrých očí a nikdo nechce couvnout, začíná souboj. Nixi sedí, já stojím, mezi námi je miska, ve které už není nic. Žádná z nás ani nemrkne. Tikají jen hodiny a ani jedna z nás je neposlouchá. Prohrávám vždycky. Pokaždé o vlásek, aspoň si to namlouvám. Ona se dívá jen na mě, zatímco já v duchu řeším, jestli jsem vypnula žehličku, kdy je schůzka a proč mi zrovna teď zavibroval telefon. Nixi nemá žádný seznam. Má jen čas a pohled.
Strašpytel
Pak je tu ještě jedna věc, kterou jsem u border kolie nečekala. Nixi je strašpytel. Pes, který má po kopcích prohánět ovce, se bojí vysavače, mopu, pytlíku, který se povalil na chodníku, a ještě tmy. U ní to možná dělá to, že je pořád štěně. Já takovou výmluvu nemám a bojím se úplně stejně, jen jsem se to naučila lépe skrývat.
Les
Nejvíc se to ukáže v lese. Jdeme po cestě, ticho, šustí listí, kdesi zapraská větev. Nixi se zastaví, nastraží uši a zapře se. Čumák nahoru, ocas dolů, pohled na mě: „A teď co?“
A já mám dvě možnosti. Můžu přiznat, že mi srdce taky buší až v krku. Nebo můžu udělat to, co umí každý rodič: narovnat se, nasadit hlas, jakým se mluví s dětmi, když se bojí tmy, a říct: „To nic není. Pojď.“
Nic z toho nemyslím vážně. V hlavě mám jedinou větu: no jo, ale co když to něco je?
Rodič v takové chvíli nemá právo se bát. Má právo to hrát. A zjistila jsem, že hraní někdy funguje tak dobře, že tomu uvěříte i sami.
Nixi mi věří. Vykročí vpřed, protože já jdu první, ne proto, že by byla přesvědčená, že za křovím nic není. Po sto metrech se tváříme, že se nic nestalo.
Už pojď…
Nixi mi v lese nikdy neuteče. Tím jsem si stoprocentně jistá, protože je na mně závislá jako stín. Motá se mi pod nohama, zakopávám o ni na každé zatáčce a občas mám pocit, že chodíme ve třech: já, ona a její strach, který se mi lepí na kotníky.
Chtěla jsem to využít a potrénovat přivolání. Schovat se za strom, počkat, až mě bude hledat, zavolat, pochválit. Učebnicová hra. Vystřelila jsem za nejbližší kmen fakt fast. Marně. Nixi mě má pořád v merku. Než jsem se stačila opřít o kůru a nadechnout, seděla přede mnou, koukala mi do očí těma svýma modrýma a čekala, kdy ta zábava začne.
Ani když si mě na chvilku přestane všímat, nemám vyhráno. Zkusím se jí ztratit sprintem. Úplně špatná běžkyně snad nejsem. Jenže proti border kolii, a to je pořád ještě junior verze, mám šanci být první nějaké dva metry. A to ještě s náskokem. Pak se kolem mě mihne chundelatý blesk, o kus dál se otočí a čeká na mě s výrazem, že to byl docela slušný start.
Chvilku raději počkám…
Kdo se podobá komu
Říká se, že psi se podobají páníčkům. Dlouho jsem to brala jako pohádku na dobrou noc, dokud vedle mě v lese nezačal chodit důkaz, který se zastaví při každém prasknutí větve.
Pořád nevím, kdo se komu podobá. Možná jsem jí ten strach předala jako recept na bábovku. Možná ho měla odjakživa a já jen poznala, že je můj. Obě ho nosíme stejně, jen každá jinak: já schovaný pod klidným hlasem, ona rovnou na očích.
