Článek
Naučit psa aportovat prý chvíli trvá. Naučit ho přestat v příručce nenajdete.
Kořist
Nixi pamlsky nijak zvlášť nezajímají. Při tréninku je vezme, ale jakmile se objeví hračka, pamlsek přestane existovat. Hračka vyhrává vždycky. S pamlskem je konec za vteřinu, kdežto hračku může nosit, trhat, přinášet a nechat si ji hodit. „Drž“ umí, „pusť“ umí. Hraček má pořád dost, protože pořád něco dostává. Poslední byl myšák z Ikey za osmdesát korun a vydržel pět minut. Nos, uši, ocásek, a zbytek ležel na koberci jako po rychlé pitvě.
Dlouho přitom platilo jedno pravidlo: co Nixi najde, to si odnese, a čím líp se to dá sníst nebo rozkousat, tím rychleji se to děje. Motyčka ze zahrádky. Pracovní rukavice. Chleba, který jsem nechala schnout. Vždycky stejný scénář: ona vpředu, já vzadu, ona s kořistí v zubech a výrazem nadšeného lupiče, který pronásledování bere jako součást zábavy.
Pak jí bylo pět měsíců a vymyslela novou strategii. Přestala kořist odnášet a začala ji doručovat. Žádné utíkání, žádné schovávání pod stolem, jen vzorná kurýrka, která dovezla zásilku až k adresátovi. Najednou zjistila, že věc se dá přinést zpátky. A že když se přinese, hodí se znovu.
Nosí a čeká
Od té chvíle nosí. Jdu do kuchyně, jde za mnou s aportem. Sednu k počítači, sedí vedle s aportem. Jdu do sprchy, sedí před sprchovým koutem, na stráži, s aportem v zubech. Kam se podívám, vidím psa s aportem. Vlevo pes s aportem. Vpravo pes s aportem. Zvednu hlavu od klávesnice a pod stolem pes s aportem. Mám pocit, že je jich v bytě víc, ale je to pořád jen jedna, jen mnohem rychlejší, než by měla být. Neštěká, nedloubá, nežádá. Jen tiše nabízí: tady to máš, hoď to. Není to rozkaz, je to prosba. A ta se odmítá hůř.
Zkusila jsem pracovat. Jednou rukou píšu, druhou házím míček přes obývák. Nixi doběhne, vrátí, já hodím, ona doběhne. Za dvě hodiny jsem dopsala odstavec. Nixi je to šumák, i když jí vysvětluju, že na granulky se musí vydělávat.
Takže jsme zábavu přesunuly ven. Tam ovšem čekala komplikace, která štěká na všechno.
Přišla jorkšírka
Je to jedenáctiletá babi jorkšírka, která žije klidným, předvídatelným životem a štěká na všechno, co se pohne, nepohne, nebo by se mohlo pohnout. Když Nixi vystřelí za míčkem, jorkšírka vystřelí za Nixi. Nestíhá to. Ví, že to nestíhá. Běží a štěká stejně. Nixi se vrací s míčkem, jorkšírka dobíhá o pár vteřin později, funí, a než se stačí nadechnout, jede se znovu.
Po pár hodinách z toho byl blázinec na entou. Nixi byla pořád ve formě, jorkšírka běhala už jen proto, že se to od kolegyně čeká. Schůzi o ukončení směny jsem svolávala třikrát. Nixi nepřišla, jorkšírka přišla, ale jenom štěkat. Návrh byl zamítnut štěkotem.
Operace „rajčata“
Nenápadně jsem míček uklidila do misky s rajčaty, která stála na stole. Skvělý úkryt. Vysoko, mezi zeleninou, nikdo by ho tam nehledal. Otočila jsem se, a Nixi už stála u mě. S míčkem. Celá červená od rajčatové šťávy.
Nezaváhala. Našla ho, jako by tam celou dobu byl pro ni nachystaný.
Jindy jsem před výletem všechno naskládala do kufru auta a aport zasunula hluboko pod věci. Za chvíli hledám Nixi a vidím z kufru koukat ocas. Jen ocas, vrtící se. Zbytek zmizel mezi věcmi. Jak se tam dostala, nevím. Netuším ani, jak se jí podařilo prohrabat se pod všechno, co jsem tam právě naskládala. Vím jen, že vylezla spokojená, s aportem v zubech, s výrazem profesionála, který odvedl dobrou práci.
Co z toho plyne
Čím víc o tom přemýšlím, tím víc mě na tom fascinuje jedna věc. Nixi vůbec nezajímá, že už je to po sté. Hodím míček, doběhne, přinese. Hodím, doběhne, přinese. Pokaždé stejná radost, jako by to bylo poprvé. Ne vytrvalost, ne disciplína. Prostě radost.
Já se u ničeho nevydržím radovat tak dlouho. Dvacet minut a potřebuju něco nového. Jenže Nixi mi každý den ukazuje, že na opakování nic špatného není. Že se dá hodit míček stokrát a mít z toho po sté stejnou radost. A že je to možná jediná skutečná forma štěstí: vědět, že se vždycky vrátí.
