Článek
Příprava na zkoušku
Když už výzva s akčním plemenem, tak pořádná – to jsme si s Nixi tak nějak odsouhlasily, přičemž Nixi se k tomu vyjádřila přesně nula procenty účasti na rozhodování. Instrukce od trenérky zněly jasně: hodně pamlsků, oblíbená hračka, stopovací vodítko. Pár hodin předem jsem po bytě poschovávala všechny misky, aby náhodou nezůstala nějaká zapomenutá pochoutka, po které by pamlsky přestaly být to jediné, co za spolupráci stojí. Vyrazily jsme s předstihem – ještě že tak. Zatímco si Nixi užívala čichací inventuru okolí, já jsem prvních deset minut zápasila s desetimetrovým vodítkem, které se kolem mě omotávalo rychleji, než jsem ho stačila rozmotávat. Trenérka ještě nedorazila, a já už jsem čekala na další výzvu.
Soustředění
První úkol dne: naučit Nixi soustředit se na mě, ne na celý zbytek vesmíru, který kolem nás zrovna probíhal. Nejdřív jsme s trenérkou musely vybrat pochvalné slovíčko. Padlo „yes“ – „šik“ jsme totiž měly už dávno obsazené jako pochvalu za čůrání do trávy, ne na koberec, a záměna by asi vedla k nedorozumění. Princip jednoduchý: Nixi se na mě podívá, já řeknu „yes“ – a přesně v tu chvíli se nesmím ani hnout, teprve pak podám pamlsek. Zní to jako jedna věta. V praxi je to řetězec tří samostatných úkolů, kde stačí zaváhat v kterémkoli z nich a celé kouzlo je pryč. Pro Nixi hračka. Pro mě, člověka, co se běžně mele jak myčka na intenzivní program, rovnou disciplína, na kterou bych se sama nikdy nepřihlásila. Koukala na mě tak soustředěně, až jsem měla dojem, že si v duchu říká šmárá, co to děláš – a měla by pravdu, protože přesně to jsem si říkala taky. Doma jsem si pak vážně stoupla před zrcadlo a cvičila stát bez hnutí, jako nějaká pomatená socha. Připadala jsem si jako blázen. Ale co by člověk pro svého psa neudělal.
Zavřená dlaň
Další level: pamlsek schovaný v zavřené dlani, vydržet, až se Nixi přestane snažit mi ukousnout všech pět prstů najednou, a dočkat se toho stejného modrookého pohledu. Pak „yes“, pak odměna. Trenérka zavelela „teď“, já vzápětí vystřelila „yes“ o dvě oktávy výš, než jsem plánovala, a Nixi sebou trhla, jestli náhodou nehoří. Pochopila to na první pokus a s každým kolem se tvářila spokojeněji, jak se jí bříško plnilo pamlsky. Jedna z nás si to cvičení užívala bez jediné pochybnosti o smyslu vlastní existence.
Přivolání
Tohle šlo Nixi samo, jako by na to čekala celý život. Trenérka ji držela na stopovačce, na můj povel přiběhla ke mně přes celou louku bez zaváhání. Pak přišla oprava mého výkonu: nemám halekat „Nixi, Nixi, Nixi“, jako by mi ujížděl vlak, stačí zavolat jednou, dřepnout si a couvat dozadu s otevřenou náručí. Introvertka dřepící uprostřed louky, mávající rukama a nahlas chválící psa přede všemi kolemjdoucími – tohle mě stálo víc odvahy než cokoliv jiného ten den. Zvládly jsme to obě, každá jinou částí sebe.
Hra podle pravidel
Poslední disciplína: jak si správně hrát. Netušila jsem, že je v tom věda. Jak držet hračku, jak se opatrně přetahovat, počkat na pohled, když Nixi pustí, zařvat „yes“, pobíhat, schovávat se, výskat jako u dětské schovky. Hrát si sama jsem přestala někdy v páté třídě, a najednou jsem zase dřepěla na louce a dělala kotoul přes hračku, jako by mi bylo osm a nikdo se nedíval. Nikdo se ale díval, a Nixi si mě prohlížela s výrazem, že konečně chápe, proč jsem já ta, co se musí cvičit.
Klec
Na závěr přišlo slovo, ze kterého mi jako laikovi naskočila husí kůže: klec. Doma jsem ji měla už týdny – četla jsem, že je pro tohle plemeno obzvlášť vhodná, tak jsem ji koupila s velkým předstihem a stejně velkou nejistotou. Pak jen postávala rozložená v rohu jako výčitka. Klec jsem si totiž do tý doby uměla představit tak akorát z filmů o útěku z vězení, případně u andulek. U border kolie, plemene, které má běhat kilometry a myslet jako matematik, mi ta představa nešla dohromady vůbec. Trenérka mi ale trpělivě vysvětlila, že jde o bezpečné doupě, kde se štěně učí odpočívat samo a v klidu. Papání jen do klece, hračka poblíž, malé krůčky, a hlavně konečně ta odvaha to rozložit a začít, ne nechat to stát v rohu jako muzeální exponát.
Dneska klec funguje jinak, než jsem čekala. Není to místo, kam Nixi zavírám, když na ni nemám čas nebo chci mít klid. Je to první zastávka po ránu – granulky do klece, ať ví, že tam je vždycky něco dobrého, a pak si u ní čtu, píšu, chvilku ji trénuju a chvilku jen tak jsme spolu, každá svým tempem. Má mě na dohled, aniž bych na ni musela pořád mluvit. To se povedlo přesně tak, jak jsme s trenérkou plánovaly, jen s tím rozdílem, že to hlavní cvičení nebylo pro ni.
Odpočinek
Vyjely jsme na lekci s tím, že se bude cvičit štěně. Domů jsme se vrátily se zjištěním, kdo z nás dvou to vlastně potřeboval víc. Ani jedna z nás to zatím moc neumí – ona sedět v klidu, já se nehýbat a nechválit moc nahlas. Trenérka nám ale na rozloučenou řekla, že jsme dobrá parta, a upřímně, po tomhle výkonu si myslím, že to myslela vážně. Tak uvidíme, co dalšího nás čeká.
