Článek
Leží přede dveřmi, packy nahoru, hlava vzad, jako by ji uprostřed pohybu někdo vypnul. Border kolie v nejzranitelnější poloze, jakou umí, s důvěrou, co nepřipouští, že by se mohlo něco stát. Dívám se na ni a místo abych vstala a vyžehlila to, co čeká od soboty, sednu si vedle ní.
Fobie, co ustoupila packám
Kdysi jsem uklízela s precizností, která hraničila s posedlostí. Dnes vysavač vytáhnu, jen když Nixi spí nebo je chvíli u někoho jiného, a tohle krátké okno je teď moje jediné volno vůbec. Sportuju v něm, telefonuju v něm, jednou jsem v něm stihla i umýt hlavu a připadala si jako po dovolené. Fobie na čistotu neustoupila rozumu. Ustoupila packám nahoru u dveří.
Já mám doma pejska
Spát chodím skoro ve stejnou dobu jako ona, jinak mi v jednu v noci bude čumákem zkoumat obličej a ptát se, jestli náhodou nemám hlad. Výlet nebo obyčejný nákup teď nejdřív zvažuju z jejího pohledu, a teprve pak ze svého. Kolegyním, co zvou na kávu po práci, odpovídám pořád stejně, já mám doma pejska, a myslím to vážně, ne jako výmluvu, i když to tak nejspíš zní. Garmin mi večer nahlásí dvacet tisíc kroků, a většinu z nich jsem ušla kolem jednoho keře, co si oblíbila natolik, že by si zasloužil pamětní desku.
Čtyřicet minut
Dva roky nosím v hlavě jeden plán, co jsem nikdy neuskutečnila. Celý den v pyžamu, bez make-upu, bez termínů, jen já a gauč. Minulou sobotu se to skoro povedlo. Nixi vedle mě usnula do deseti minut, přesně takhle, packy nahoru, s tou samou bezelstnou důvěrou, jakou mívá jen tvor, co neví, co je to starost. Dívala jsem se na ni o něco déle, než jsem plánovala, a napadlo mě, že tahle fáze, kdy mě potřebuje takhle bezvýhradně, jednou skončí, a já si ji teď, u toho vysavače a nevyžehleného prádla, vlastně užívám víc, než jsem ochotná si přiznat nahlas.
Relax
Vydrželo to čtyřicet minut. Pak vstala, protáhla se, podívala se na mě tím svým pohledem, po kterém vím, že vyjednávání skončilo, a šla si stoupnout k vodítku. Venku zrovna pršelo, a to je přesně ten druh počasí, který Nixi miluje nejvíc, čím víc kapek, tím radostnější čumák. Pyžámkový den skončil procházkou v pantoflích, mokrých skrz naskrz, a mnou, jak stojím v dešti a čekám, až si vše dostatečně očichá a konečně vykoná, co měla v plánu.
Smlouva bez čtení
Priority se mi přeskládaly beze mě, nebo možná se mnou, jen jsem to nezaznamenala jako rozhodnutí. Jen vím, že věc, kterou jsem roky hlídala jako svůj poslední soukromý prostor, přestala být tou nejdůležitější, a nahradila ji starost o tvora, co mi každé ráno podá packu, jako bychom spolu podepsaly smlouvu, kterou nikdy nečetla ani jedna z nás. Byt by mohl být uklizenější. Mně to teď přijde jako rozumná cena.
Spí dál, úplně bezstarostně, jako by věděla, že se o zbytek postarám já. Byt zůstává neuklizený. Fobie zůstává poražená. A já tu výměnu, žehlení za tohle, podepisuju znovu každý den, aniž by mě k tomu někdo musel nutit.
