Článek
Mnozí z nás znají Disneyho filmové remaky těchto nejčtenějších pohádek a někteří je dnes vidí jako zrcadlo doby, kdy byly natočeny. Filmová studia, čtěte Disney, pochopili tento posun ve společenském uvědomění a přišli s aktualizovanými verzemi starých klasik, jako je Popelka (2015), kde je hlavní hrdinka vykreslena méně submisivně a „zlá macecha“ je spíše člověk s nedostatky, nebo Malá mořská víla (2023), kde je hlavní hrdinkou Američanka černošského původu, a nově také Sněhurka (2025) ne úplně sněhobílá. Tyto pokusy se téměř vždy setkávají s odporem konzervativní komunity, která tvrdí, že tato „umělá“ manipulace „lidové klasiky“ se blíží kulturnímu vandalismu. Tito kritici poukazují na „původní“ příběhy bratří Grimmů, nebo přesněji na jejich poslední vydání z roku 1857, a tvrdí, že tyto příběhy jsou staré ústní mýty s „hluboce zakořeněnou lidovou moudrostí“ a my je musíme zachovat tak, jak jsou. Ale opravdu jsou pohádky bratří Grimmů „staré ústní lidové tradice“ evropské kultury?
Jacob (1785-1863) a Wilhelm (1786-1859) Grimmovivyrostli v bouřlivých časech evropského politického pádu po Francouzské revoluci a ztráty národní identity během Napoleonových válek. Patřili k vlně romantického nacionalismu, která se prohnala Evropou a Amerikou na konci 18. a 19. století. Romantický nacionalismusje charakterizován „oslavou národa“ (definovaného jeho jazykem, historií a kulturním charakterem) jako inspirativního ideálu uměleckého vyjádření; a instrumentalizace tohoto výrazu ve způsobech zvyšování politického vědomí. To zahrnuje takové faktory, jako je jazyk, rasa, etnicita, kultura, náboženství a zvyky národa v jeho prvotním smyslu pro ty, kteří se v jeho kultuře narodili.“
Přísná luteránská výchova bratří Grimmů v rodině významného státního úředníka a poté ztráta všech privilegií po smrti jejich otce ve věku 10 a 11 let spolu s bouřlivými společensko-politickými změnami měly jistě významný dopad na budoucí světonázor bratří Grimmů. Když však v roce 1812 sbírali příběhy, aby je předložili jako odpověď na celonárodní výzvu k tvorbě děl, která by pozvedla německého ducha, od svých „přátel a známých, ale povětšinou od Dorothey Pierson Viehmannové, jejíž otec vlastnil oblíbený hostinec nedaleko Kasselu a která sdílela mnoho příběhů, které jí cestovatelé vyprávěli, rozhodně nezamýšleli, aby byly pro děti.
První vydání „Kinder- und Hausmärchen“ (Dětské a domácí pohádky – běžně známé jako Pohádky Bratří Grimmů) obsahovalo 86 lidových pohádek. V původní verzi „Locika“, vydané v roce 1812, princ oplodní titulní postavu poté, co spolu stráví mnoho dní a žijí v „radosti a potěšení“. „Hans Dumm“ je o muži, který oplodní princeznu pouhým přáním, a v „Žabím králi“ princezna stráví noc se svým nápadníkem, jakmile se promění v krásného mládence. Ačkoli bratři Grimmové v pozdějších vydáních zmírnili sex, naopak přitvrdili na násilí. Obzvláště děsivý incident se odehrává v „Loupežnickém ženichovi“, kdy bandité zatáhnou dívku do svého podzemního úkrytu, nutí ji pít víno, dokud jí srdce nepukne, strhají z ní šaty a pak její tělo rozsekají na kusy. Další příběhy mají podobně krvavé epizody. V „Popelce“ si zlé nevlastní sestry uřízly prsty na nohou a paty, když se snažily, aby pantofle seděly, a později jim holubice vyklovaly oči; v „Šesti labutích“ je zlá tchyně upálena na hranici; v „Husí služce“ je falešná nevěsta svléknuta, vhozena do sudu naplněného hřebíky a tažena ulicemi; a ve „Sněhurce“ zlá královna umírá poté, co byla nucena tančit v rozžhavených železných botách. Dokonce i milostné příběhy obsahují násilí. Princezna v „Žabím králi“ promění svého obojživelného společníka v člověka nikoli tím, že ho políbí, ale místo toho ho frustrovaně mrští o zeď.
Ve srovnání dřívějších vydání svých děl s posledním vydáním Ammerkungsbandz roku 1857 bratři Grimmové jasně přidali mnoho křesťanských prvků. Morálka příběhů byla změněna tak, aby odpovídala více křesťanské. Spravedlivý lid byl vynechán ve prospěch andělů a dalších Božích zástupců a samotní hrdinové se stali zbožnějšími. Kromě toho byly sexuální představy a konotace bagatelizovány, aby lépe odpovídaly křesťanským ideálům cudnosti a nevinnosti. Nicméně podle psychoanalytiků, včetně Sigmunda Freuda a Ericha Fromma, kteří knihu zkoumali ve 20. století, však „skryté sexuální narážky v Grimmových pohádkách zůstaly.“
Poslední vydání knihy bratří Grimmů obsahuje přes 200 příběhů, z nichž tři obsahovaly židovské postavy. V „Židovi v trní“ hlavní hrdina mučí Žida potom, co se mu nechce vrátit půjčené peníze tím, že ho nutí tančit v houšti trní. Uráží jej a mimo jiné ho nazývá „špinavým psem“. Později soudce pochybuje, že by Žid někdy dobrovolně vydal peníze. Žid v příběhu se ukáže jako zloděj a je oběšen. V „Dobré koupi“ je židovský muž rovněž zobrazen jako podvodník, který sbírá peníze. Během Třetí říše přijali nacisté příběhy Grimmů pro propagandistické účely. Tvrdili například, že Červená karkulka symbolizuje německý lid trpící rukou židovského vlka a že Popelčina árijská čistota ji odlišuje od jejích křížených nevlastních sester.
Najdeme však i jemnější antisemitské symboly, které bratři Grimmové vetkali do svých příběhů. Yvonne Owens v knize „Saturnova historie Židů a čarodějnictví“ tvrdí, že „konstrukce Židů jako Saturnem ovládaných, melancholických, flegmatických a fyzicky toxických přispěla k debatám o čarodějnicích. Obvinění z uctívání ďábla a témata krvavé pomluvy dále spojují Židy a čarodějnice, a dokonce i čarodějnický klobouk s kšiltem může vystopovat svůj původ k pokrývkám hlavy, které Židé museli nosit, aby se identifikovali. Přestože nás od těchto čarodějnic dělí stovky let, vizuální jazyk používaný v raně novověké Evropě zůstává do značné míry nezměněn.“
Závěrem lze říci, že i když jsou pohádky bratří Grimmů často oslavovány jako nadčasová klasika, která zachycuje podstatu starého evropského folklóru, při bližším zkoumání se ukáže, že tyto pohádky zdaleka nejsou čistým odrazem dávných ústních tradic. Namísto toho jsou produkty své doby, hluboce ovlivněné společensko-politickým klimatem Evropy 19. století, včetně romantického nacionalistického hnutí, které se snažilo vytvořit jednotnou německou identitu po napoleonských válkách. Příběhy bratří Grimmů byly nejen kurátorovány a upravovány tak, aby vyvolaly nacionalistické cítění, ale byly také naplněny náboženskými a sociálními předsudky bratrů, což vedlo k příběhům, které často udržovaly šovinismus, antisemitismus a další diskriminační ideologie. Společnost Disney si tyto problémy uvědomila a podniká kroky které odrážejí inkluzivnější a rozmanitější hodnoty. Tyto nové verze mají za cíl působit proti negativním stereotypům a předsudkům z minulosti a poskytují vyváženější zobrazení postav a témat. Nicméně je důležité si uvědomit, že ani tyto současné adaptace nejsou imunní vůči vlivu vlastního kulturního a sociálního kontextu. Stejně jako původní příběhy bratří Grimmů jsou Disneyho remaky také „produkty doby“ a budoucí generace je budou kritizovat za to, jaké odrážejí společenské normy a postoje. Proto je i nadále nezbytné přistupovat ke všem převyprávěním s kritickým okem a chápat, že každá adaptace, bez ohledu na to, jak dobře míněná, je obrazem doby, ve které byla stvořena.
