Článek
Jména, včetně svého, jsem z důvodu ochrany soukromí pozměnila. Slíbila jsem vám sice minule, jak pro mě začaly kvést fialky, ale než se k tomu dostanu, musím se podělit o jeden příběh. Příběh, který mě hluboce zasáhl a kvůli kterému jsem začala přemýšlet nad tím, zda v celém systému není někde chyba.
Dlouholetou cestou lékové závislosti a nakonec opřením se o alkoholovou berličku jsem došla až do psychiatrické léčebny. Ocitla jsem se ve společnosti lidí závislých na alkoholu a drogách. Někomu z nich hrozilo vězení, někdo už v něm dokonce byl – nejčastěji kvůli dluhům, které nezvládli splácet. Já jsem chápala jejich problémy a oni zase rozuměli mé závislosti na lécích. Přijala jsem fakt, že závislost je prostě závislost, ať už má jakoukoli podobu. V tomhle prostředí plném těžkých osudů jsem si postupně přestala připadat jako outsider.
Setkala jsem se tu s rozmanitými příběhy. Jednou terapeutka chtěla, ať se přihlásí ti, kteří jsou na své první léčbě. Překvapilo mě, že z pětadvaceti lidí v místnosti nás bylo jen pět.
Teorie na jedničku
Nejsem psycholog ani terapeut, ale to, že spolupacientka Ivana byla již na své čtrnácté léčbě, mě přivedlo k myšlence, že je v systému někde chyba. Jeden den v týdnu jsme četli referáty. Na téma „závislost na léčbě“ byl také jeden vypracovaný. Přesně to totiž na Ivanin případ sedělo. Na každém edukačním programu doplňovala terapeutku a předříkávala jí poučky. Co se týká abstinence, teorii měla stoprocentně zmáknutou.
Jenže realita byla jinde. Na jednom programu na rovinu řekla, že ji „chlast“ prostě baví.
Ivana vůbec nebyla hloupá, naopak. Jen si zničila život už úplně. Za všechno prý podle ní mohl despotický otec. Ivana neměla kladný vztah jen k alkoholu, ale i k tvrdým drogám a marihuaně. Na záchytce jí prý už důvěrně říkali „poupátko“. Dluhy za zaplacení všech těch záchytek jí ale přerostly přes hlavu.
Během jednoho z minulých pobytů v léčebně dostala víkendovou propustku. Skončila na záchytce a z léčby ji samozřejmě vyhodili. Říkala jsem si, jak asi koukali policajti, když zjistili, že dotyčná je momentálně oficiálně v ústavním léčení.
Když unavenému člověku rupnou nervy
Vím, že to zní tvrdě. Dnes, s odstupem času, vím, že závislost je nemoc a ti lidé často nemají ani na chleba, natož na léčbu. Ale tehdy, unavená po detoxu, vyčerpaná vlastní bolestí a snahou to nevzdat, jsem se neudržela. Neměla jsem zrovna dobrou náladu, a když Ivana zase začala poučovat, řekla jsem nahlas: „Od třetí léčby bych to dala zaplatit.“
Ivana dělala, že neslyší, a terapeutka to raději přešla. Nevím, kdo by to platil. Ivana neměla z čeho, peníze dávno neměla.
Přitom občas vypadala, že se chce léčit. Plánovala změnu bydliště, i když její partner asi nic takového neplánoval. Na jedné vizitě jí primářka narovinu řekla, že už by ji neléčili, ale že se za ni někdo přimluvil. Zdraví měla v háji, ale tvrdila, že umřít nechce. Byla mladá, už byla babičkou a chtěla vídat vnouče.
Záchranná síť
Byla tu s námi Helena, která také nebyla na první léčbě. S Ivanou se znaly. Helena mi vyprávěla, jak jednou viděla Ivanu v zimě na nádraží. Helence jí bylo líto, tak ji vzala k sobě do pronajatého bytu do tepla. Jenže Ivanka, místo aby byla vděčná, se jen opíjela a byt jí pozvracela. Helena měla strach, že přijde o podnájem, a tak Ivanu raději odvedla za nějakým chlapem, se kterým Ivana měla dítě.
Tady také Ivana odešla na propustku na víkend. V neděli se nevrátila.
Jedna z pacientek, chytrá Pavlína, hned vykládala, co se divíme, že to přece bylo jasné, že se nevrátí. Mně to tedy jasné nebylo. Bylo jaro a venku teplo. Říkala jsem si, co ale bude dělat v zimě? Takového člověka si už opravdu nikdo domů vzít nemůže. Léčit se nechce a systém už ji příště pravděpodobně nepřijme. Svým odchodem se prostě rozhodla zahodit šanci na život.
Bezpečný hotel před krutou realitou
Dá se takovým lidem vůbec pomoct?
Tahle otázka mi zněla v hlavě. Léčebna se pro lidi jako Ivana stává druhem drogy. Je to bezpečné útočiště, kde je teplo, jídlo a čistá postel. Místo, kam se schovají před věřiteli, zimou a krutou realitou ulice. Naučí se dokonale adiktologické poučky, odkývají terapeutům cokoli, ale venku spadnou do stejných kolejí, protože tam na ně čekají jen dluhy, rozvrácené vztahy a prázdno.
Pomoci člověku, kterého destruktivní opojení stále „baví“, je prakticky nemožné. Dokud závislý sám nenarazí na své absolutní dno – na dno, kde už není žádná záchranná síť, žádná soucitná Helena a žádná patnáctá léčba zdarma – nemá důvod nic měnit.
Můžeme jim nabídnout pomocnou ruku, ale nemůžeme je donutit, aby se jí chytili. Ivana svou ruku pustila. A mně z toho zůstal jen smutek a pochopení, že někdy je medicína i lidský soucit prostě krátký.
Budu ráda za srdíčko nebo komentář.💚
