Psychiatrie na kopečku (1) „Odříkaného chleba největší krajíc“ aneb Jak jsem se dostala do blázince

Jména, včetně svého, jsem z důvodu ochrany soukromí pozměnila. Moje mamka chtěla, abych se jmenovala Káča, proto Kateřina. Říkalo se: „Kde je v domě Káča, tam není třeba psa.“

Hubatá jsem někdy byla, a tak si mamka občas povzdechla: „Ty ses přece jen měla jmenovat Káča.“ A já si občas jako káča hloupá připadám.

Nechci nijak znevážit tamní prostředí, ale už jako dítě jsem věděla, že existuje blázinec na kopečku. Jako děti jsme si ťukaly na hlavu a posmívaly se jeden druhému: „Seš blbeček, půjdeš na kopeček.“

Vlastně jsem pořádně nevěděla, co si pod tím místem představit. Znala jsem pána, který dostal k Vánocům kolo a prodavačkám v obchodě vyprávěl, jak ho hned vyzkoušel a projel se v obýváku kolem vánočního stromečku. Připadalo mi to velmi vtipné. Pamatuju si, že to byla takzvaná skládačka, tedy skládací jízdní kolo. Vídala jsem ho na něm často jezdit.

Vědělo se, že trpí psychickou poruchou. Byl hodný a nikomu neubližoval. Žil si ve svém světě a lidé ho brali takového, jaký byl.

Tak jsem se v dětství setkala s psychickým onemocněním. Znala jsem i jednoho abstinujícího alkoholika. Doma se o něm mluvilo s respektem, že to zvládnul. Já tehdy nevěděla, co vlastně zvládnul. Jen jsem věděla, že byl na kopečku.

Vyrůstala jsem v době, kdy ještě nebyl internet. O prostředí psychiatrické léčebny jsem se mohla dozvědět maximálně z filmů v televizi, z nichž některé dnes patří ke klasice.

Opravdu mě tenkrát nenapadlo, že se na kopeček do blázince sama dostanu. Společnost má stále předsudky. Já je měla také. Moje úžasná babička říkávala: „Odříkaného chleba největší krajíc“.

Ve svých předchozích článcích jsem některé okolnosti, které mě zasáhly, zmínila. O bolestech hlavy, které mě provázely třicet let, jsem napsala článek „Závislost z rukou lékaře“.

Proč dlouhých třicet let? Přiznávám, že jsem neviděla cestu z kruhu závislosti na lécích proti bolesti. Řešení v podobě ústavní psychiatrické léčby mi nabízela moje obvodní lékařka dávno. Já jsem to jako řešení neviděla, nemyslela jsem si, že by mi tam pomohli. Paní doktorce jsem se tedy úspěšně vyhýbala.

Můj nejbližší člověk, moje mamka, nemohla realitu nevnímat. Viděla, jak jsem byla nervózní, když mi docházely léky na recept.

Když jsem měla nastoupit do ústavní psychiatrické léčby, plná obav jsem si mamce stěžovala, že jsem tam nikdy nechtěla. Mamka mi tehdy řekla svůj úhel pohledu:

„Dělala jsi všechno pro to, aby ses tam dostala. Brala jsi to plnýma hrstma.“

Dlouhé roky jsem byla striktní abstinent. Nedala jsem si ani příležitostný přípitek. Měla jsem problémů s bolestmi hlavy dost.

Když mamka přestala chodit a já jsem se o ni starala sama při zaměstnání, přestala jsem situaci zvládat. Načala jsem víno, které jsem dostala jako dárek. Zase tolik se nestalo, tak jsem si občas ulevila od úzkosti.

Mamčin zdravotní stav se zhoršoval a já už se o ni kvůli svému zdraví a fyzické kondici sama postarat nezvládala. Musela jsem učinit rozhodnutí a nechat ji z nemocnice převézt do domova s pečovatelskou službou. Stále to považuji za své selhání.

Nezvládla jsem sama péči o dům, kde se topí tuhými palivy. Vše jsem nechala tak a před zimou jsem utekla do teplého bytu. V té době jsem už dobře uměla alkoholem zahnat samotu, deprese a úzkosti.

Poznala jsem sousedy, kteří většinu času trávili v alkoholovém opojení. Po jedné takové naší společné akci jsem přišla o řidičák za řízení pod vlivem. V důsledku toho mě vyhodili z odborné práce, kterou jsem vykonávala dvacet šest let.

Stalo se to v polovině loňského roku a mně se zhroutil svět. Zůstala jsem sama, bez řidičáku, bez práce a v cizím městě.

Byla jsem už úplně v háji. O Vánocích, pod vlivem léků a alkoholu, jsem měla v hlavě scénář, jak to všechno ukončit. Já věřím v Boha a má víra mi nedovolila tento můj černý scénář naplnit. Byla jsem naprosto zoufalá a na dně. Celý loňský rok pro mě byl mým osobním obdobím temna.

Přátelům jsem se vyhýbala a oni mě přestali vyhledávat. Obklopila jsem se lidmi, kteří zneužívali mé slabosti.

Když jsem loni na jaře přišla o řidičák, objevil se Petr. Je to známý, kterého jsem ve svých článcích zmínila. Tenhle člověk mě zneužíval opravdu odporným způsobem. Jezdil mým autem a když bylo po jeho (netřeba více specifikovat), občas mě někam odvezl. Choval se ke mně jako ke zboží, které si koupil za odvoz naftou v mém vlastním autě.

Bez ptaní klidně vozil i svoji kamarádku Janu do práce, k zubaři, na nákup. Něco spolu vyklízeli a moje auto jim posloužilo na odvoz odpadu do sběrného dvora. Ani je nenapadlo mi za to třeba koupit aspoň čokoládu.

Petr mi klidně oznámil, že pojede na dovolenou mým autem a vyrazil. V autě i spal, aby nemusel platit nocleh.

Naftu jsem tedy platila jen jednou. Zaplatil povinné ručení, protože jsem chtěla auto odhlásit. Také auto občas umyl a nechal vyměnit žárovku.

Když jsme se pohádali, chtěla jsem, aby mi auto vrátil.

On auto vrátil a já jsem se neměla jak dostat za mamkou. Nakonec jsem se ponížila a přemluvila ho, aby mě za mamkou odvezl. Petr mým autem jezdil dál.

Tahle situace s vrácením auta se několikrát opakovala a okolí ji považovalo za komickou.

Jana na to, že jsem chtěla po Petrovi vrátit vlastní auto, reagovala SMS zprávami, ve kterých mě označila za „psycho“ a napsala, že mám „dementní alkoholový chování“. Ještě mi zdůraznila, že má ráda lidi, co slušně „žijou“. Zakládala si na tom, že ona na rozdíl ode mě maká a nepije víno, ale pivo.

Já na toto období pyšná nejsem. Byla jsem nemocná, zlomená a nešťastná. Měla jsem problém se kloudně najíst, natož se někam dopravit veřejnou dopravou. Hlavně za mamkou jsem potřebovala odvézt.

Při naší poslední společné akci se sousedy jsem skončila na chirurgii s otřesem mozku a zašitou hlavou. Byla jsem už úplně vyřízená a nemohla jsem vydržet sama se sebou. Vyhledala jsem odbornou pomoc.

Psychiatrička mě vyslechla a vyhodnotila můj stav tak, že bez ústavní léčby to nepůjde. Nechala mě to zvážit s tím, že ambulantně mě léčit nebude, protože beru velmi silné léky na bolest a má to vážná rizika.

Já jsem na tom byla moc zle a byla jsem odevzdaná. Věděla jsem, že sama si nepomůžu a podle svého mínění jsem už neměla co ztratit. Tedy jsem s ústavní psychiatrickou léčbou souhlasila.

Pokud vás můj příběh zaujal, budu ráda za srdíčko nebo komentář. Příště se vydám na cestu na kopeček. 💚