Článek
Dlouholetou cestou lékové závislosti a nakonec opřením se o alkoholovou berličku jsem došla až do psychiatrické léčebny. Byla jsem třicet let závislá na lécích proti bolesti hlavy. Díky alkoholu se mi povedlo přijít o řidičák a v důsledku toho mě vyhodili z práce. Tím jsem došla zkratkou do psychiatrické léčebny. Od té doby bojuji s čistou hlavou.
Paraziti by se nasmáli
Mě neláká alkohol. I když přiznávám, že když mě vyhodili z fabriky s tím, že jsou nespokojení, večer sama doma jsem si opravdu představila tu úlevu, kterou by mi přinesl. Neměla jsem ho, nešla jsem ho koupit.
Asi mi pomohla i představa, jak velkou radost by měli paraziti, které jsem odstřihla ze svého života. Řekla jsem si, ať se válí v tom svém morálním bahně s pivem oni. Já už se válet nechci. Probrala jsem se a uvědomila si, že by se mi ulevilo možná tak na dvě hodiny a potom by mi bylo zle stokrát víc.
Když jsem měla v léčebně na kopečku psát deník, tři dny jsem na to nesáhla. Nevěděla jsem, co se po mně chce. Mělo to být tak osm řádků. Bylo mi opravdu zle a já už jsem nevěděla, co mám dělat. Prostě jsem si sedla a začala psát. Během chvilky jsem měla šest stran.
Raději píšu
Zjistila jsem, že dát svoje myšlenky na papír mi opravdu pomáhá. Už je to hodně let, co jsem psala slohové práce. Je pravda, že tenkrát učitelka řekla, že mám nejlepší práce ve třídě. Bylo to pro mě uznání. Nicméně jsem pak šla jiným směrem, na přírodní vědy.
Ke psaní jsem se vrátila až teď. V době, kdy se zvedám ze svého dna. A v tom zvedání mi pomáhá vědomí, že ty mé řádky vlastně někdo čte, že mě někdo slyší. Mám obrovskou radost z každého jednoho srdíčka.
Teď se řeší hlavně symbolika Dušiček a Halloweenu. Já mám co dělat, abych obstála ve světě živých.
Past jménem Tramal
Obvodní lékařka mi nevědomě připravila past. Já jsem teď v říjnu onemocněla a ona mi dala jen žádanky ke specialistům. Na revmatologii tady neberou, na ortopedii mě vezmou za měsíc. Hlavu zvládám s předepsanými nenávykovými léky, ale tyhle další bolesti zvládám opravdu těžko.
Je až neuvěřitelné, že po tom všem, čím jsem prošla, vážně nahlas uvažovala o tom, že mi napíše Tramal. A je neuvěřitelné, že právě já jsem řekla: „Já ho nechci.“
V tom „já ho nechci“ bylo moc. Bylo v tom to, že já už nechci jen přežívat. Já už nechci být otrokem léků na předpis. Já už nechci skončit na kopečku a bojovat o vlastní důstojnost.
Miluju fialky
Já jsem tam ten boj vyhrála. Já jsem tam začala zase vnímat, že je venku hezky, i když mě bolela hlava. Já jsem cítila tu nádhernou vůni fialek, které tolik miluju. Z outsidera, kterého pořád bolí hlava, jsem se stala místostarostkou tamní komunity.
Místostarostkou proto, že jsem holkám řekla, že nemohu být volena na starostu, protože jsem z té funkce měla respekt. A ano, potom, když se starostkou stala Pavlína, se kterou jsme si zrovna nesedly, říkala jsem si, že to se mi opravdu nepovedlo a že by bylo lepší občas mlčet.
Jenomže to já právě neumím. Ani moje upřímnost mi v životě moc nepomohla. Ale já už jiná nebudu. Zase jsou lidi, kteří to na mně mají rádi.
A ano, jsem někdy – vlastně spíš častěji – ironická. Ne každý to chápe. Ale i o tom je život. Kromě toho, že jsem na kopečku vnímala ty roztomilé fialky, dokázala jsem se v tom prostředí po dlouhé době upřímně od srdce zasmát.
Odjela jsem odtud se vztyčenou hlavou a s větrem změny, který mi foukal do zad. A já to všechno nezahodím kvůli nějakému Tramalu.
Fialky teď opravdu nekvetou. Ale vlastně je hezky. Je prostě podzim. Barevný podzim. A někdy je vítězství i to, že člověk dokáže mít rád podzim… 💚
Jména, včetně svého, jsem z důvodu ochrany soukromí pozměnila.
