Zvládla jsem blázinec, ale prodavačka Lenka mě dostala

V loňském roce jsem přišla o řidičský průkaz a v důsledku toho o odbornou práci, kterou jsem vykonávala čtvrt století. Letos jsem nastoupila na psychiatrickou ústavní léčbu, kterou jsem přes počáteční šok a komplikace dokončila.

Teď mě trápí fakta, že nemám řidičák, nemám práci a dochází mi peníze. Poprvé v životě jsem se byla zaevidovat na úřadu práce, hned po léčbě.

Neotálela jsem a zorientovala jsem se na trhu práce. I když mám vysokou školu a praxi, moje možnosti jsou teď omezené, navíc ještě nějaký měsíc budu mít záznam v rejstříku trestů za řízení pod vlivem alkoholu.

Z mého původního zaměstnání mě propustili v době pracovní neschopnosti. Dozvěděla jsem se to den před nástupem na operaci do nemocnice. Dostala jsem nálepku té, co ji vyhodili za „chlast“.

Řekla jsem si, že v oboru už pracovat nechci. Lidé zabývající se obdobnou problematikou se znají a můj pocit studu je velký. Zároveň jsem spoustě lidí pomohla, ale to je pryč. Dobré jméno se buduje dlouho. Ztratit se dá během chvilky.

Vzala jsem tedy v potaz své limity, včetně dojíždění veřejnou dopravou, a zkusila jsem práci ve fabrice. Šla jsem tam s respektem a s pokorou. Proběhlo dvoudenní školení a třetí den jsem nastoupila do výroby.

Dostala jsem se na nejrychlejší, ale prý na nejjednodušší linku. Pracuje se zde v takzvaných čistých prostorech, což krátí dobu na přestávky. Přestávky jsou deset a dvacet minut. Za těch dvacet minut, které jsou i na cestu z linky a převlečení ochranných oděvů, jsem se opravdu nestihla normálně naobědvat.

Zvládla jsem vstávat ve 3:50 při ranní a chodit spát po půlnoci při odpolední směně. Dostala mě na starosti školitelka Lenka, která tam pracuje tak osm let. Když mi ukázala práci s výrobky, obdivovala jsem, jak jí to jde rychle. Řekla: „Na mě se nedívej, prvně se to musíš naučit a pak budeme trénovat rychlost.“

Myslela jsem si, to je fér přístup, prvně se to naučím, ruce si na ty automatické pohyby zvyknou a bude to dobré. Byla jsem poprvé v takovém prostředí, jen kdysi dávno jsem ve výrobě byla na exkurzi se školou.

Vzpomněla jsem si na slova tehdejší paní profesorky, když nás vzala do fabriky, kde byla těžká práce: „Aspoň vidíte, že se máte učit“. Po pravdě mi při dodržování zdejšího režimu proběhlo hlavou, že spoustě mých bývalých kolegů by takové školení ve fabrice neuškodilo. Opravdu těžko se vydělává na chleba, jak říkávala moje úžasná babička.

Tady o tom, že mám vysokoškolský titul, věděli na personálním, protože jsem jim poslala životopis. Ve výrobě jsem s nikým o svém soukromí nemluvila. O čem se však bavili za mými zády, nevím.

Opravdu jsem se snažila, i když už první týden jsem měla oteklé ruce a nohy. Moje tělo po dlouhodobé neschopence stávkovalo, ale překonala jsem to. Dodržovala jsem pravidla, chodila jsem včas.

Po týdnu mi Lenka dávala najevo, že jsem pomalá a musím zrychlit, protože je to o rychlosti, a už tam jsem přece celý týden. Já jsem ve své podstatě pečlivá a mám smysl pro detail, proto jsem své výrobky kontrolovala a opravovala, což mě zdržovalo.

V hlavě mi běžely slogany této korporace o kvalitě a pečlivosti a říkala jsem si, že to dělám dobře. Najednou mi kdekdo počítal, kolik toho zvládnu udělat. Byl to docela chaos, protože netuším, zda ty počty mých hotových kusů vůbec někdo řádně zapisoval.

Jen vím, že Lenka měla jakýsi papír. Já jsem ho neviděla, ani se neobtěžovala mě s výsledky počítání mých kusů seznámit. Byla jsem z toho nervózní, a když jsem kvůli tomu udělala chybu, Lenka to hned hlásila ostatním.

Vykládala o sobě, že přišla z obchodu, že je vyučená prodavačka, a že umí perfektně počítat. O tom mě hned přesvědčila. Poprvé jsem obsluhovala stroj, kde byla norma na hodinu 1 200 kusů. Já jsem zvládla za půl hodiny 400 kusů (za hodinu by to bylo 800 kusů). Lenka svojí logikou ostatním prezentovala, že jsem zvládla sotva čtvrtinu. Byly to dvě třetiny, i když jsem u tohoto stroje seděla poprvé v životě.

Nebyl prostor pro diskuzi a na můj názor, že jsem zvládla dvě třetiny, se nikdo neptal. Snažila jsem se zrychlovat. Když pominu Lenčiny přesné kupecké počty, postranním viděním jsem sledovala paní vedle, která tam také byla jen pár dní, jak jí to jde. Naznala jsem, že rozhodně ne rychleji než mně. Já ale nejsem takový expert na počty jako školitelka Lenka.

Jednou jsem s ní byla na balicí lince. V rámci rychlosti se mi podařilo nalepit sedm etiket na krabice obráceně. Z toho vzniklo sedm zmetkových krabic. Já jsem si dovolila navrhnout, že bych to mohla přelepit. Podle Lenky jsem nemohla.

Sdílení informací nebyla zrovna Lenky silná stránka. Jednou byla kolektivní práce na pásu. Zde se mi povedlo vzít výrobky z jiné zakázky, protože mi školitelka neřekla, jak se nová zakázka pozná. Označili mě za viníka problému.

Najednou bylo počítání mých hotových kusů u konce. Přidělili mi, dá se říct, podřadnou práci. V hlavě se mi honilo, že něco není v pořádku. Nikdo z vedoucích, u nichž si nejsem ani jistá, zda věděli, jak se jmenuji, mi nic neřekl. Nejsem si jistá, protože když o mně mluvili, tak jsem byla „vona“.

Bylo mi to nepříjemné. Ještě když jsem byla dítě, o někom jsem mluvila a použila zájmeno „vona“ nebo „von“, rodiče mě hned upozornili, že je to neslušné a že ten někdo má přece své jméno.

Nečekaně před koncem směny pro mě přišla paní teamleader a odvedla mě na personální. S personalistkou jsem se viděla na pohovoru a na školení a ještě tam byl nějaký pán, o kterém netuším, co byl zač. Zřejmě také nějaký „nadvedoucí“ pracovník, lépe manager. Cedulku neměl a nějakému póvlu z výroby se přece nebude představovat.

Bylo to pro mě jako rána z čistého nebe, když mi chladně oznámili, že nebyli spokojení a že mi dávají výpověď ve zkušební době. Zmohla jsem se jen na to, že mě to mrzí. V hlavě jsem měla zmatek, protože ve vteřině byl pryč můj pevný bod, kterým pro mě práce vždy byla.

Věc pro ně byla v momentě uzavřená a nepřipustili prostor pro moje námitky ohledně jednání školitelky Lenky. Jako opařená jsem ještě řekla: „To mi nemohla něco slušně říct?“ Oni jen pokrčili rameny a dali mi jasně najevo, že se takovou banalitou, jako je jeden kus člověka ve výrobě, nebudou dále zabývat.

Byla jsem v šoku. Chtěla jsem si s Lenkou promluvit, proč mi nedali šanci. Ta však zjevně neměla chuť mi něco vysvětlovat. Před budovou mě obešla obloukem a ani nejela stejným autobusem, kterým dosud jezdila pravidelně.

Vzpomněla jsem si, jak jsme spolu byly u balení těch krabic, já nalepila obráceně ty etikety, že někomu hystericky telefonovala: „Já na to nemám, teď je sedm zmetků!“ Vzniklá situace byla nad její síly.

Firma má zřejmě lidí dost. Proto také musí každý odpracovat v rámci měsíce minimálně jednu až dvě směny navíc, aby dosáhl na slíbenou mzdu. Je pravda, že jsem si potom v sobotu pomyslela, ať si to tam užijou, když jim moje ruce nebyly dobré.

Pán na úřadu práce se mě snažil povzbudit a řekl mi: „Kdo může říct, že pracoval dvacet tři dní v této fabrice? To opravdu každý ne.“ Ve skutečnosti to bylo patnáct dní ve výrobě. Prozradil mi, že odtud propustili lidi i po třiceti letech a místo nich vzali mladší.

Promítla se mi ta líbivá politika korporátní společnosti o lidském přístupu, o tom, jak vás všechno naučí, o tom, jak se věnují charitě, úplně v jiném světle.

Jsem po léčbě, momentálně na úřadu práce a přiznávám, že mi to udělalo čáru přes rozpočet a to doslova. Tento článek píšu na mobilu, protože na notebook nemám peníze.

Těžce jsem si v léčebně vybojovala zpět svoji důstojnost. Za svoje chyby jsem tvrdě zaplatila a stále ještě platím. Ode dna jsem se už odrazila. Teď mě nepotopí jedna fabrika s Lenkou.

Jdu dál a musím se s rozmyslem a v klidu zorientovat ve svých možnostech. Snad příště narazím na opravdu lidský přístup.

Tohle jednání je asi normální. Budu ráda, když se se mnou podělíte o své zkušenosti v komentářích.

Jak byste mezi sebou u pásu přijali inženýra?