Článek
Jména jsem pozměnila.
Letos na jaře jsem absolvovala tříměsíční ústavní léčbu na psychiatrii na kopečku. Od té doby se snažím napravit, co jsem zkazila. Pokouším se o životní restart. Není to jednoduché, ale jednoduchost jsem ani nečekala.
Hledám práci v rámci svých momentálních možností, které jsou kvůli záznamu v rejstříku trestů za řízení pod vlivem omezené.
Zkusila jsem si práci ve fabrice ve výrobě, kam jsem šla s pokorou. Tento systém se mnou rychle zametl. Vlastně se tomu nemohu ani moc divit. Už v dětství mi jedna moje teta řekla: „Kačenko, ty se uč, ty se rukama neuživíš.“ Teď se ukázalo, že měla pravdu.
Vždy jsem obdivovala lidi, kteří jsou chytří a šikovní. Mezi takové patří moje mamka. Protože v mládí bláhově odešla ze střední školy a chtěla raději vydělávat peníze, do důchodu se živila těžkou prací u hospodářských zvířat.
Když jsem si já jako studentka vzpomněla, že k ní do práce půjdu na brigádu, že si tam vydělám více peněz než někde v obchodě s potravinami, mamka měla jasno: „Ty sem vůbec nelez, budeš mi dělat ostudu.“ Sama jsem věděla, že mi tato zvířata k srdci nepřirostla a prasat jsem se bála, že mě kousnou.
„Buď já, nebo pes“
Bydleli jsme na vesnici a měli jsme slepice. Když jsem je měla zahnat do ohrádky, vznikaly téměř groteskní situace. I když jsem psa s sebou ke slepicím nechtěla, nějak se prostě prosmekl a šel mi pomoct. Vypadalo to asi tak, že čtyři slepičky jsem vítězně zahnala a přitom mi zase šest jiných slepic uteklo.
Do toho mi pomáhal pes, a protože slepice jsou blbé a rozdivočené se rozutekly, končilo to tak, že babička řekla: „Buď já, nebo pes.“ Nakonec zůstala babička i pes.
Já z toho vidím, že nepůjdu klepat na dveře další fabriky. Přece jen raději zkouším, zda by mě zaměstnali v obchodě, kde by mě to snad i díky práci s lidmi bavilo. Za chvíli budou Vánoce, tak doufám, že budou potřebovat více lidí a dostanu šanci.
Čistý prostor
Skutečné důvody, proč hledám nekvalifikovanou práci, si chci nechat raději pro sebe a doufám, že se personalisté spokojí s vysvětlením zdravotní pauzy a životního restartu. Na malém městě se však stejně nic neutají a můj starý známý Petr se postaral o to, že spousta lidí o mně už dávno ví, že jsem přišla o řidičák, o práci a že jsem byla v psychiatrické léčebně.
Když jsem přijela po léčbě domů, měla jsem potřebu vyčistit prostor kolem sebe. Dost se mi to podařilo. Petra, který čtrnáct měsíců jezdil mým autem a za to mě po splnění jeho podmínek někam odvezl, jsem nakonec z důvodu jeho chování byla nucena zablokovat.
Moji „kamarádi z mokré čtvrti“ mě po zjištění, že nepiju, přestali kontaktovat. Pravda je, že střízlivá si s nimi nějak nemám o čem povídat. Sousedka zůstala ve svém alkoholovém opojení a nejvíc ji zajímá, že mě vyhodili z fabriky a také: „Co Petr?“
Minulý týden jsem ho téměř po půl roce potkala. Řekla jsem si, že mám právo chodit se vztyčenou hlavou, neuhnula jsem z cesty a pozdravila jsem ho.
Opravdu mě nepřekvapil. Byl informovaný, že mě z fabriky vyhodili, a nezapomněl se mi pošklebovat, že v kanceláři holt umí dělat každý. Potom měl „starost“, jestli si už dělám řidičák. Tady jsem musela přiznat, že ne, protože na znovuzískání řidičského oprávnění nemám peníze. To se mu samozřejmě líbilo. Mohl si hřát ego, že on práci a řidičák má.
Pozvání na svařák
V jeho případě mě nezaskočilo ani to, že mě pozval na svařák. Tady jsem mu sdělila, že prostě nepiju, a byla jsem na to hrdá. Zkoušel ještě udržovat konverzaci tím, že by ode mě koupil moje auto, když mi zbytečně stojí u baráku.
Když jsem to promyslela a druhý den jsem mu dala skutečnou nabídku na prodej mého auta, dozvěděla jsem se, že si vlastně koupí lepší, protože jako hazardní hráč s dluhy bude mít peníze ze spoření. Jeho hospodaření jsem nikdy nechápala, a když mi odpověděl, že si koupí superb nebo BMW, protože na to prý má, považovala jsem naši konverzaci za uzavřenou.
Čistá hlava je výhra
Byla jsem v blázinci. Nemám řidičák, auto mi stojí u baráku s vybitou baterií. Práci aktivně hledám. Jedna pozitivní změna tu však je. I když nedodržuji všechny adiktologické poučky, kterých je teď všude dost, neberu návykové léky a nepiju.
Petrovi by se líbilo, kdybych se plácala v alkoholu, a mohl mě dál využívat. Nevědomě mi pomáhá, protože představa, že právě on má ze mě prospěch, posiluje moji vnitřní stopku vůči alkoholu. Nevracím se ke „starým známým“ a pevně věřím, že se vše obrátí k lepšímu.
Ve fabrice mě sice nechtěli, slepice zahnat neumím, přesto věřím, že najdu uplatnění a dočkám se Vánoc, které budu umět prožít v klidu a v pohodě, tak, jak si to lidé vzájemně přejí.
O tom, že je stále skutečné dobro v lidech, jsem se přesvědčila i díky svému psaní. 💚
