Psychiatrie na kopečku: První dojmy z blázince Nic hrozného se tam neděje

Dlouholetou cestou lékové závislosti a nakonec opřením se o alkoholovou berličku jsem došla až do psychiatrické léčebny.

Když mi psychiatrička domlouvala termín nástupu do psychiatrické nemocnice, poznamenala, že to vidí na tři měsíce. Nějak jsem to nebrala jako bernou minci. K mým analgetikům mi řekla, že si je mám vzít s sebou. Ještě jsem si stihla opatřit dva recepty na tyto pro mě životně důležité léky a nechat si je připravit. To mě zajímalo víc než to, co dalšího si sbalit.

Vědoma si rizika, jsem lékaři, který mi tento recept vystavoval, řekla, že nastoupím na léčbu na psychiatrii. Věděl, že jsem v háji. Můj problém s ergotaminovými čípky znal. Komentoval to: „Známe se dlouho. Trvá to dlouho. Malovat se tam s vámi nebudou. Oni říkají, že to jde. To nebude jen na týdny nebo měsíce. Hodně štěstí.“

V lékárně jsem opatrně připustila možnost: „Možná naposledy.“ V sobě jsem rozhodně neměla zpracované, že by to mohlo být skutečně naposledy.

To hlavní a nejdůležitější jsem tedy s sebou měla. Bylo to na začátku března a už to nevypadalo na krutou zimu. Podle toho jsem si zabalila pár věcí. Vypravila jsem se asi jako na týden do klasické nemocnice. Vůbec jsem nezjišťovala, do čeho jdu. Brala jsem to tak, že to musí být.

Uzavřené oddělení s režimem

Očekávání jsem žádná neměla, jen jsem si byla vědoma, že mě bude hrozně bolet hlava. Samozřejmě jsem si doma část svých připravených léků nechala. Vůbec jsem si nedovedla svůj život představit bez nich. Říkala jsem si, že v nemocnici to bez nich nějaký čas vydržím a potom mi budou prostě stačit třeba nižší dávky.

Přitom jsem sama na vlastní kůži poznala, že takhle to nefunguje. Když jsem před lety léky vysadila a chvíli jsem to vydržela, za opravdu krátkou dobu jsem byla tam, kde předtím. Povedlo se mi dávky navýšit tak, že jsem věděla, že náhlé vysazení by bylo opravdu nebezpečné.

Můj známý Petr mě na kopeček odvezl mým vlastním autem. Na místě se rozhlédl a měl kecy jemu vlastní: „Mladí lidi, každej chce důchod na hlavu, tady bych teda nemohl dělat.“ Poslouchala jsem ho napůl, hlavně jsem nevěděla, co mě čeká. S sebou jsem měla cestovní tašku a igelitku.

V areálu bylo hezké jezírko. Byla jsem nervózní. Než jsem se odvážila vstoupit na cizí území, u jezírka jsem si ještě svobodně zakouřila. Nejprve jsem byla na centrálním příjmu, potom mě Petr dovedl na příslušné oddělení závislostí. Sestra odemkla, pustila mě dovnitř a zase zamkla. Svoboda skončila.

Při setkání s lékařem jsem spoustu věcí nechápala. Že se domů dostanu tak asi za měsíc. Že jsou nějaké mínusy. Když někdo dostane dva mínusy za týden, nemůže jít samostatně na vycházku. Co se může a co se nesmí. Zajímalo mě, zda se tam může kouřit, a na to mi lékař řekl, že toto je jediné oddělení v nemocnici, kde se kouřit může.

Úplně jsem nepobírala, že mi lékař říká nějaká pravidla. Některá se mi zdála přísná. Na to mi pan doktor řekl, že někde jinde je to ještě horší. Položil mi důležitou otázku, na kterou jsem nebyla připravená: „Kolik těch čípků berete denně?“ Hlavou mi proběhla jakási moje kalkulace a řekla jsem: „Dva, tři…“

Šli jsme spolu kolem automatu na kávu. Řekl mi, že jestli chci, mohu si koupit kávu. Nějak jsem neměla chuť. Nevěděla jsem, že právě vstupuji na uzavřené oddělení s režimem a že kafe z automatu si už jen tak nekoupím.

Po příjmu u doktora se mě ujaly sestry. Vyfotily mě a připadalo mi to jako focení ve vězení, které znám z filmů. Poprvé jsem viděla záchod, který se sám splachuje. Já jsem ale hlavně přemýšlela, kdy si ještě aplikovat čípek. Bylo mi jasné, že si je nebudu moct zavádět podle potřeby.

Dovedly mě na pokoj, který byl pro sedm pacientek. Čekala jsem pokoj pro dvě či tři jako v nemocnici. Přidělily mi jednu poličku ve skříni. Moc jsem toho neměla, tak jsem se vešla.

Vybalování probíhalo za přítomnosti sestry. Sama jsem sdělila, kde mám léky. To, že se budu muset vzdát čípků, jsem předpokládala. Ovšem nečekala jsem, že mi vezmou i běžné léky (nebo pro mě běžné), jako třeba Algifen. Prostě u sebe sestry nechaly všechny moje léky. S tím Algifenem to na mě bylo moc, a protože už jsem věděla, kde se kouří, musela jsem jít do kuřárny.

Zjistila jsem, že se nacházím na ženském oddělení. Když jsem byla v kuřárně poněkolikáté a znovu jsem pozdravila „dobrý den“, jedna paní mi řekla, že tady si prostě tykáme. Já jsem tvor celkem společenský a na toto jsem si rychle zvykla.

Večer se podávaly léky. Spolubydlící Milena mě upozornila, že na ně se stojí podle abecedy a nesmí se chodit sestrám za zády. Připadalo mi to nedůstojné, jako ve filmu „Přelet nad kukaččím hnízdem“.

Horší pro mě bylo muset si jít žebrat o vlastní čípek. Chtěla jsem si vzít rovnou i na ráno, ale to mi sestra nedala. Že prý si mám přijít ráno, když bude potřeba. Já jsem samozřejmě věděla, že potřeba to bude, ale nějak jsem pochopila, že nemá cenu to vysvětlovat.

V hlavě jsem samozřejmě pořád počítala léky. Jedna holka mi byla sympatická, tak jsem se jí svěřila, že jsem doktorovi řekla dva až tři denně, ale že to úplně pravda není. Ona mě ujistila, ať neblbnu a řeknu pravdu, protože špatně bude mně, a ne jim.

Hned druhý den jsem ty své počty uvedla na pravou míru a přiznala vyšší dávky. Pan doktor to přijal klidně a domluvili jsme se, že prozatím si budu moct vzít tři denně.

Dozvěděla jsem se, že je večerka a budíček. To už mi nepřipadalo jako film „Přelet nad kukaččím hnízdem“, ale jako pionýrský tábor. Usínala jsem s tím, že mě bude bolet hlava, a vstávala jsem s tím, že mě opravdu bolela.

Svůj čas mi věnovala i paní primářka. Při našem rozhovoru už mi tekly slzy. Nějak na mě padlo, že jsem opravdu v blázinci. Ujistila mě, že mě vyšetří neurolog. Přemýšlela nahlas, že bych mohla být na neurologii, ale že bych tam jen koukala do zdi. Tady prý budu mezi lidmi. Chtěla vědět, jestli do toho jdeme. Zatím jsem aspoň nějaké čípky slíbené měla, řekla jsem tedy, že ano.

Také mi sdělila, že budu mít částečný režim. Podotkla, že je to takové „VIP“. Znamenalo to, že když byl povinný program, musela jsem na něj jít, i když jsem nebyla schopná se zapojit. Mohla jsem ležet, když mi bylo zle, ale musela jsem to řádně nahlásit. Já jsem toho opravdu nezneužívala. Paní primářka přemýšlela i o klidovém režimu, ale před tím mě správně varovala intuice, protože bych pak nemohla chodit kouřit.

Za pár dní jsem šla k neurologovi. Jestli jsem si myslela, že mě tento specialista zachrání, vyvedl mě rychle z omylu. Chtěl mé léky úplně stopnout. Viděl však moji šílenou paniku, a tak mi dovolil maximálně dva denně ještě na týden a potom už bez nich. Toho dne jsem se děsila. Rozepsal mi infuze a další léky.

Také mi řekl, že jistě vím o polékové bolesti hlavy. Já jsem tento pojem dobře znala. Byla to však pro mě jen formulace v lékařské zprávě. Před léčbou jsem si nepřipustila, jak moc je to skutečné.

Bylo mi zle, všechno tak nějak plynulo kolem mě. Spolubydlící Milena na pokoji řešila nějaké služby. Pochopila jsem, že Milena je jakýsi starosta komunity. V duchu jsem si říkala: „Co tohle je zase za hru?“ To jsem nevěděla, že přijde čas, kdy tuhle hru budu hrát v první linii také.

Protože Milena se mnou byla na pokoji, viděla, že moc nefunguju, a přidělila mi jednoduchou službu na lednice. Byla to práce pro dvě osoby. Měly jsme hlídat expirace potravin a být přítomny u kontroly sanitářkami.

Jenže já jsem právě zažívala opravdový detox a hlava mě bolela k zbláznění. Zvládla jsem ještě dojít s doprovodem na internu, protože jsem najednou měla hodně vysoký krevní tlak. Potom mě čekala vizita s primářkou.

Tato vizita s primářkou znamenala, že všechny pacientky, terapeutický tým a paní primářka se sešli v jídelně. Primářka pak s každým probrala jeho problémy a zdravotní stav. Tuto formu vizity jsem dokázala kritizovat až do konce svého pobytu. Vadilo mi, že mám před cizími lidmi řešit své zdravotní záležitosti. Vadilo mi to celou dobu, ale připouštím, že skupinová terapie má něco do sebe.

Na té své první vizitě jsem se stihla představit a potom už jsem musela běžet zvracet. Doktor mi slíbil injekci. Pomohla, ale druhý den se zvracení vrátilo. Staniční sestra nechtěla slyšet, že nebudu vůbec jíst, a donutila mě do sebe něco dostat. Zpětně musím uznat, že mi to pomohlo a nezůstala jsem ležet úplně dehydrovaná, jak jsem to uměla doma.

Na nějaké lednice jsem si samozřejmě vůbec nevzpomněla. Za dva dny nepřítomnosti u lednic jsem vyfasovala dva mínusy. Staniční sestra naštěstí rozumně rozhodla, že mi bude služba odebraná. Tou dobou mě nějaké mínusy netrápily, protože sama jít ven na vycházku jsem se ve svém stavu stejně nechystala.

Samozřejmě na mě padlo, jestli se tady netrápím zbytečně. Jestli to má nějaký smysl. Přemýšlela jsem, jestli se nesbalit a jet domů. Ale věděla jsem, že už nechci být otrokem antimigrenózních čípků. Neměla jsem kde si pobrečet v soukromí.

Staniční sestra, jako kdyby věděla, co se mi honí hlavou, mi řekla to, co jsem si sama uvědomovala: „Je o Vás postaráno, jste pod lékařským dohledem, máte třikrát denně jídlo.“

Když mě na chodbě potkala paní primářka, zoufale jsem jí řekla, že netuším, kam až ta bolest může zajít. Ona mi jen popravdě odpověděla: „To my také ne.“

Stále se ve mně pralo, zda jsem na psychiatrii správně. Plně jsem si však uvědomovala, že na neurologii bych opravdu jen ležela a zírala do zdi. Už jen to, že jsem se musela programů, byť jen pasivně, účastnit, mě posouvalo.

Kromě toho, že mě hrozně bolela hlava, což jsem dobře znala, se mi nic tak hrozného nedělo.

Budu moc ráda za srdíčko nebo komentář. Příště se dostanu k tomu, jak začaly kvést fialky i pro mě.💚