Článek
Můj loňský rok byl opravdu výživný. Stěhování do menšího města a do menšího bytu, paraziti, kteří se na vás nalepí, když jste na dně. Dále se můj loňský rok nesl ve znamení alkoholu, čehož důsledkem bylo zadržení řidičského průkazu a následně výpověď z odborné práce, kterou jsem dělala opravdu dlouho.
K tomuto potřebuju říct, že jsem si vědoma, že usednout za volant pod vlivem alkoholu je něco hrozného. Byla to největší chyba v mém životě. Opravdu toho lituji a jsem ráda, že se nikomu nic nestalo. Já jsem za svůj čin tvrdě zaplatila a stále ještě platím. Zpět už to však nevezmu.
Takže dárků ke svým kulatým narozeninám jsem si dala opravdu dost. Prožila jsem nejhorší Vánoce svého života. Byla jsem sama a záměrně jsem se opila, abych je nějak přežila.
Touto cestou jsem došla až do psychiatrické léčebny. Věděla jsem dobře, že tato forma pomoci existuje. Věděla jsem to hlavně proto, že jsem se dlouhodobě potýkala se závislostí na lécích proti bolesti hlavy. Byla jsem v bludném kruhu polékové bolesti hlavy a nevěděla jsem, jak z něj vystoupit.
O léčebně jsem nechtěla ani slyšet. Neuměla jsem si to představit a také přece: „Co by tomu řekli lidi? Co by tomu řekli v práci?“ Ovšem v momentě, kdy jsem přibrala jako berličku alkohol, do léčebny jsem došla nebo tedy dojela zkratkou. Byla jsem nemocná, zlomená a na dně. Bylo mi to už nějak jedno a dobře jsem si uvědomovala, že potřebuju odbornou pomoc.
To, jak to probíhalo a jak se to vyvíjelo, to mám zatím v šuplíku a potřebuje to ve mně uzrát. Teď jsem v realitě, která je reálná až moc.
Během léčby jsem na jednom edukačním programu zaznamenala, že lidé po léčbě jsou plni očekávání, euforie. Zároveň terapeutka upozornila, že jsme to my, koho léčba změní, nikoliv okolí. To zůstane takové, jako když jste na léčbu nastupovali. Já to mohu jen potvrdit.
Ono už během léčby mi jeden můj známý líčil ve zprávách, jak měl třináct piv, protože si zrovna čistil hlavu po práci, a k tomu připsal, že nemá prachy, tak vlastně potřebuje půjčit. Samozřejmě pominul fakt, že já jsem byla bez práce a v nemocnici. Říkám velmi slušně známý, protože kamarád to opravdu nebyl.
Ono, když jsem třeba ležela na kapačkách, neváhal mi poslat fotky piva, jak se má dobře. To jsem terapeutickému týmu raději nezmínila, jakou mám podporu, aby ho nevyhodnotili jako rizikovou osobu, a aby pro mě mohl přijet a odvézt mě domů.
Tento známý od doby, co mi byl zadržený řidičský průkaz, jezdil s mým autem. Za to mě občas odvezl za nemocnou mamkou, k doktorovi, na nákup.
V nemocnici se řešilo, že někdo telefonoval s někým opilým a spolubydlícím to vadí. Dotyčná byla upozorněna, že si musí dávat pozor. Moje spolubydlící nebyla alkoholik, byla závislá na drogách. Ta jen naznala: „To ti volá ten ožrala,“ a neprobíralo se to.
Ani tak to nebylo vhodné, protože na oddělení závislostí se řeší i to, zda si mezi programy můžete koupit kafe, protože i pití kafe je závislost. To neznamená, že jsem tam nemohla pít kafe. Mohla, ale ne vždy, když jsem si vzpomněla.
Po úspěšně dokončené léčbě mě měl ten známý vézt mým autem domů. O termínu mého propuštění věděl asi dva měsíce dopředu. Den před propuštěním jsem se s ním chtěla domluvit, v kolik přijede.
Já jsem nevěděla, že popíjí s kamarádkou. Byl mi podezřelý styl, s jakým píše, ale nenapadlo mě, že bude takhle riskovat. Začal, že musí na školení. Tedy, že přijede v poledne. Potom najednou v devět. Potom zase v jiný čas, a to už jsem byla vytočená, protože se s ním nedalo normálně domluvit, v kolik tedy vlastně přijede.
Nakonec v den mého propuštění brzy ráno volal, že už jede. Já jsem ještě měla povinnosti, včetně rituálu, kdy někdo odchází po úspěšné tříměsíční léčbě. Nechala jsem si pustit písničku od Scorpions, Wind of Change. Bylo to hezké i dojemné loučení s tamním prostředím a já doufala v ten vítr změny.
Ten vítr mi stále fouká, ale facek od reality jsem od té doby dostala dost. Některé věci, co mě čekají, jsem viděla hned, bez příkras. Známý, jako zástupce toho, co mě čeká venku, mi realitu ukazoval jak během léčby, tak při odjezdu. Vlastně jsem díky němu neměla kdy propadnout iluzi, že venku na mě čeká kdovíco dobrého.
Pro jistotu, kdybych si to náhodou neuvědomovala, mi občas připomněl, že nemám řidičák, že nemám práci. K tomu hned připojil, že on práci má, tak dobrý. Když jsme si psali o letním koupání, ujistil mě, že jsem přibrala, takže vlastně na koupaliště nemohu. Já jsem si jednoho dne zdůvodnila, že moje hmotnost je daň za zdraví, a s tím jsem tak dále pracovala.
Když jsem tedy už měla jet domů, ve svých zprávách nezapomněl zmínit, že mu po cestě koupím nudle, protože bude mít hlad a nemá peníze. Nakonec tedy přijel kupodivu v ten den, kdy mě propouštěli. Že nakonec úplně v jinou dobu, než psal, je detail.
Potřebovala jsem pomoct s pytli s věcmi, protože za tři měsíce se mi už opravdu moje věci nevešly do jedné cestovní tašky a igelitky, jako když jsem do léčebny přijela. To také nebylo jen tak.
Prý ho hrozně bolí ruka, on si ublíží a já se potom budu smát jako „jelimánek“. Nakonec tedy ty pytle s věcmi naložil a ruka mu neupadla. Jako „jelimánek“ se ovšem choval hlavně on, když venku komentoval pacienty. Já jsem se opravdu styděla, že se s takovým člověkem stýkám.
Hlavou mi proběhlo, co o něm říkaly holky. Viděly a slyšely ho jednou, když pro mě přijel, aby mě odvezl na propustku během léčby. To jim stačilo, aby si udělaly obrázek. Teď použiju citace, proto promiňte vulgarismy: „To je ale debil. Bude tě jen nervovat. Pošli ho do prdele“. Najednou mi stačilo ho chvíli poslouchat a věděla jsem, že holky měly svatou pravdu.
Nakonec jsme vyjeli za bránu. Neohlédla jsem se, jak mi radila jedna spolupacientka. Jen se stále ohlížím ve svém nitru a pevně doufám, že to byla moje první a poslední léčba na psychiatrii.
Tedy jak probíhala cesta domů? Bylo celkem teplo, ale zrovna ten den pršelo. Vítr foukal jen v té písničce, kterou jsem zmínila. Známý mě ujistil, že on už je po obědě a na to, abych si dala oběd já, nemá čas. Chtěla jsem pravidelně jíst, aspoň v rámci možností. No, tak ten den možnost nebyla. Aspoň jsem ušetřila za nudle.
V místě mého bydliště mě vzal aspoň na nákup do marketu. Zde vyprávěl prodavačce, podle něj velmi zábavnou historku, jak včera popíjel s kamarádkou a k pití něco jedli. Proto, dle jeho logiky, když ráno použil alkoholtester, nenadýchal a mohl jet autem. Mně hned došlo, že se mi to, že včera pil, opravdu nezdálo. Byla jsem naštvaná, protože jsem na cestu domů neměla variantu B a on, kdyby nadýchal, tak nevím, jak bych se domů dostala.
Uvědomuju si, že úspěšně dokončená léčba byl jen první, ale velmi důležitý krok. Cesta domů byla jen začátek té pravé reality.
Jak to dopadlo se známým, jsem už shrnula ve svém předchozím článku: „Na bezcharakternost a zlou povahu léčebna nepomůže“. S realitou všedního dne bojuji neustále.
Pokud vás baví, jak píšu, a zajímá vás můj příběh, napište mi do komentářů.
Nyní přeju nám všem příznivý vítr!
