Článek
Se svým přítelem jsem se seznámila díky sportu. Oba dva jsme byli součástí velké sportovní komunity a měli jsme se účastnit zimního závodu v libereckých Vratislavicích. Oba dva jsme se velmi těšili na nádhernou zimu se sněhem a vystoupení ze své komfortní zóny. No a jak už to tak bývá - slovo dalo slovo a my zjistili, že si rozumíme. Teda, aspoň zatím. Byl to takový ten pocit, že se známe celý život, i když on je z Liberce a já z Brna, což je skoro jako vztah na dálku mezi dvěma planetami. Uplynulo pár měsíců a přítel se rozhodl, že už ho sever nebaví a přestěhoval se za mnou do Brna. A tehdy začala pravá jazyková olympiáda. Zpočátku měl pocit, že se tady nemluví česky a nerozuměl některým slovům. Doslova jsem mu musela dělat překladač. Největší šok přišlo větou „Oni vijou“. Jak vijou? Vyjí snad vlci. A tak přišla přednáška o koncovce ou, protože tady u nás prostě:
mluví = mluvijou
vědí = vijou
pijí = pijou
chodí = chodijou
Koukal na mě jak na marťana. Pomyslnou tečku zatím udělala konverzace babiček s vnoučaty v šalině, kde ou lítalo jako vlaštovky před deštěm. Další lekci brněnského jazyka dostal doma, když přišel do pokoje a já mu říkám „bacha mám rozglábenou skříň“. Následoval dotaz co se stalo a jak mi může skříň opravit. Koukám na něj tentokrát já a říkám skříni nic není, jen je otevřena dokořán. A to ještě nevěděl, že ho v noci najdu babóňat, což byla třešnička na dortu. „Prosím tě, co to zase je? To zní jako nějaký nový sport“ Tak jsem mu vysvětlila, že to opravdu sport není, že je to činnost, která nemá význam. Jednou jsme také šli na procházku na prýgl (to taky nevěděl, že je to naše přehrada) a bylo vedro. Říkám „Oskar šajní jak blázen“, to ho opět odrovnalo. Oskar? Šajní? Prý jestli mluvím o nějakém strejdovi, co svítí baterkou. „Ne, lásko to jen hodně svítí slunce a sundej si tu kudlibabku z kalhot.“ Tak poprvé v životě zjistil, že plod bodláku je kudlibabka. „Proč na mě tak vykuluješ ty svoje augle?“ Zakroutil hlavou a raději mlčel. Tento krásný den byl zakončen slovy „musím vygruntovat“. V jeho očích nastal výraz absolutního zděšení. Myslel, že musím jít na nějaký chirurgický zákrok a to jsem jen chtěla uklidit. Ale časem…časem se to zlomilo. Začal mluvit skoro tak jako já. Občas to sice smíchá s libereckým přízvukem, ale kdo by mu to mohl mít za zlé. Hlavní je, že když si dáme sraz na čáře, tak ví, kde to je, že koc je pěkná ženská a ne kočka a že i lidi tady občas vijou. A tak jsme dokázali, že láska nejen hory přenáší, ale i nářeční propasti přenáší.
Ano, my v Brně takto mluvíme. Nemůžeme za to, narodili jsme se tu a vyrostli jsme tu. Hantec a to naše „ou“ nepoužíváme pořád. Prostě jak nám to padne na jazyk, tak to řekneme. Jednou použijeme slovo tramvaj, podruhé šalina. Nemějte nám to za zlé a dojeďte. V Brně to žije a okolo města je nádherně. A nebojte, Google překladač není třeba.
