Článek
Zvídavé a bystré dítě je samozřejmě radostí rodičů… Ovšem pouze do doby, než s ním vyrazíte mezi lidi a všechno to, co dítko doma vidí a slyší, se najednou v té malé hlavičce znovu zrodí a dítko začne ukazovat širokému okolí, co všechno umí. V době, kdy jsem si sama pro sebe sepsala tento článek, můj syn ještě mluvit moc neuměl a téměř vše zatím zvládal s jednou či dvěma slabikami nebo konkrétním zvukem, ale i tak už to byla radost s ním někde vyrazit.
Zvířátka kam se podíváš
To, že syn jako malý ukazoval často ve městě na lidi a říká „pa“ jako pan a paní, je v pohodě. Když už má někdo zajímavý zvířecí motiv na tričku, tak to okomentoval příslušným citoslovcem, to se taky nic hrozného nedělo. Když jsme měli nějaký špatný zážitek třeba s neochotnou prodavačkou a já to tiše okomentovala, jaká to byla husa a můj syn hned začne dělat „gagaga“, to všechno jde, ale…
Jednou jsme takhle vyrazili do Kauflandu na nákup. Kuba si pěkně hověl v košíku, a když jsme projížděli kolem pultu s uzeninami, natáhl ruku a prstem mi ukazoval na jednu prodavačku se slovy „búúú búúú“… Snažila jsem se mu klidným hlasem vysvětlit, že to není kravička, že to je paní. Kuba ovšem nepřestával a přidával na hlase. Já už neměla sílu vysvětlovat, jen jsem se začala hrozně smát, ale Kuba se nenechal odbýt. Až chvilku na to jsem si všimla, že za onou paní na zdi je velký obrázek krávy, což u mě způsobilo další záchvat smíchu, ale pak už jsme radši frčeli rychle pryč, než aby paní prodavačka situaci pochopila a špatně vyhodnotila.
Jídlu nikdy neodolá
Kuba vždy byl velký jedlík. Ségra s mamkou se mu smály, že nepamatují, že by někdy řekl, že něco nechce. Doma je to pak jiné, protože bylo i období, kdy neoblíbenější slovo bylo „neee“. „Chceš jogurt?“ „Nééé“. „Chceš chleba?“ „Néééé“. A tak dále… Ale jakmile měl jídlo někdo jiný, tak u něj stál a dělá „mam mam“ (jakože mňam mňam) tak dlouho, než kousek dostal taky. Podobně si vyškemral kousek starého rohlíku od pána, který stejně jako my došel se svou dcerou krmit kačeny k rybníku. Místo krmení kačen však Kuba většinu rohlíku spořádal a až co mu nechutnalo, tak hodil kačenám. Potěšující ovšem bylo, že stejně tak to dělala i dcera pána, takže jsem se vyhnula pohledům typu „Co ty jsi to za matku, že nedáš svému dítěti najíst.“ Ovšem pokud syn ve městě plném lidí stál u kočárku, ve kterém seděla holčička a jedla donuty a hlasitě dělal své oblíbené „mam mam“, tak už to bylo skoro na sociálku.
Úřady, doktoři aneb s dítětem po všech čertech
Po stěhování jsem si musela samozřejmě povyřizovat nové doklady a jak jinak než se synem v náručí. Jasné, že mu byla dlouhá chvíle, když musel všude čekat, občas se někde válel po zemi, většinou oněm úřednicím ukazoval, co měl zrovna v ruce a na evidenci řidičských průkazů začal s kamínkem v ruce tlouct na dveře jedné z kanceláří a když viděl, že dělám „tytyty“ a vysvětluju, že se to nedělá, tak to šel vesele ještě párkrát zopakovat a do toho pořád jen očkem pokukoval, co já na to.
Když jsme byli s mojí mamkou u doktora, tak napřed pořád loudil salám (pro všechny biomatky poznámka. Ne, opravdu syna necpu doma dennodenně salámem, ale viděl to u sestřenky a tak chtěl taky ochutnat a zachutnalo mu to, tak výjimečně dostane kolečko salámu). V té čekárně jsem mu sice chtěla v tu chvíli vnutit šunku, protože v čekárně bylo asi dvacet dalších lidí, kteří nás všichni znuděně sledovali, ale ne, on chtěl salám. Pak vylil na zem trochu čaje z flašky, tak jsem to začala utírat, ale on chtěl taky svůj kapesník na utírání (doma buď utírá zem, nebo vysává, což je dennodenní neoblíbenější činnost - kéž by mu to vydrželo do dospělosti). Tak dostal tedy taky jeden kapesník a s ním si lehnul na zem na břicho a začal šůrovat zem kapesníkem. To ho bavilo, dokud jedna paní v čekárně nezačala smrkat. V tu chvíli si dal k nosu ten špinavý kapesník, co s ním utíral zem a začal ji napodobovat, jak smrká a pak se tomu začal sám hlasitě smát. A já se v tu chvíli už jen modlila, aby mamka vylezla z ordinace co nejdřív.
U mého praktického doktora v čekárně zase nedávno všem důchodcům ukazoval v knížce slona a vysvětloval jim svou mluvou, že je to slon. Důchodci a důchodkyně byli naštěstí v tomto případě hodně normální a milí a tak se s Kubou vesele vybavovali a prohlíželi knížku pořád dokola. Jedna paní ovšem při prohlížení narazila v knížce na obrázek koně, což neměla dělat. Kubův kůň totiž nedělá „ihaha“, jak spousta jiných koní, ale jen frká, což u Kuby znamená, že při napodobování koně vždycky oprská nejen sebe, ale i všechny okolo a tak milá paní měla od našeho Kubíka sprchu zdarma.
A to má syn tehdy teprve rok a půl… Nyní je to sedmiletý chlapec a zážitků s ním je čím dál víc… ale o tom až potom.
