Článek
Příběh o tom, jak národ bez státu, bez vlastní aristokracie a bez volebního práva vybudoval politický systém složitější než ten britský. Příběh plný barikád, kaváren, novinářských válek, volebních podvodů – a jednoho spolkového zákona, který zakládání politických stran zakazoval.
Když se 11. března 1848 sešli pražští měšťané ve Svatováclavských lázních, nikdo z nich nepřišel zakládat politickou stranu. Přišli sepsat petici císaři. Chtěli svobodu tisku, zrušení roboty, rovnoprávnost češtiny s němčinou. Byli to advokáti, lékaři, profesoři, řemeslníci – lidé, kteří do té doby politiku znali jen z novin, pokud vůbec. Za pár týdnů budou na pražských barikádách střílet do Windischgrätzových vojáků. Za pár měsíců budou sedět na říšském sněmu v Kroměříži a debatovat o ústavě, která měla změnit celou monarchii.
Nic z toho se nestalo tak, jak si představovali. Revoluce byla poražena. Ústava nikdy nevstoupila v platnost. A následovalo deset let neoabsolutismu – desetiletí, kdy se o politice nesmělo ani mluvit, natož ji dělat. Ale semeno bylo zaseto. A když v roce 1860 začal režim povolovat – nejprve opatrně Říjnovým diplomem, pak odvážněji Únorovým patentem 1861 – ukázalo se, že pod povrchem bachovského „hřbitovního klidu“ rostlo něco, co už nešlo zastavit.
Národ jednoho tábora
Prvních patnáct let českého politického života vypadalo jednoduše. Existoval jeden český „národní tábor“ a proti němu jeden německý. Čeští politici se sice rozcházeli v názorech – konzervativnější kolem Františka Palackého a Františka Ladislava Riegra, radikálnější kolem Karla Sladkovského a mladých demokratů – ale navenek vystupovali jednotně. Museli. Byli malý národ v říši, kde vládli Němci, a jakékoli štěpení by znamenalo oslabení.
Tuto jednotu symbolizoval Národní výbor z roku 1848, později ji udržoval systém neformálních „důvěrníků“ – místních autorit, které nikoho formálně nereprezentovaly, ale všichni je poslouchali. A nad tím vším bděly noviny: Havlíčkovy Národní noviny, později Grégrovy Národní listy, které nebyly jen médiem, ale de facto stranickým sekretariátem, pokladnou a mobilizačním nástrojem v jednom.
Politické strany jako organizace neexistovaly – a nemohly existovat. Rakouský spolkový zákon z roku 1852 zakazoval zakládání politických spolků. Strany nebyly právnickými osobami. Neměly stanovy, neměly registraci, neměly pokladníky skládající účty. Existovaly jako neformální sítě osobních vazeb, novinářských redakcí a kavárenských debat. Historici pro ně používají termín „honorační strany“ – strany místních honorací, tedy lidí, kteří měli dost peněz, vzdělání a volného času na to, aby se politice věnovali bez nároku na odměnu.
Velký rozkol
Jednota českého tábora skončila v roce 1874. A důvody byly překvapivě podobné těm, které štěpí české politické strany dodnes.
Staročeši kolem Riegra a Palackého vsadili na kompromis s Vídní – na „drobečkovou politiku“ postupných ústupků, na vyjednávání se šlechtou a dvorem, na trpělivost. Mladočeši kolem bratrů Eduarda a Julia Grégrů a Sladkovského požadovali razantnější postup – státoprávní program, českou samostatnost, demokratizaci volebního práva. Spor nebyl jen o taktiku. Byl o tom, kdo má v české politice rozhodovat: „rozumní starší pánové“ z kasin a salonů, nebo „energická mladá generace“ z redakcí a spolků?
V roce 1874 se mladočeši formálně oddělili od staročechů založením Národní strany svobodomyslné. Jenže „formálně“ je silné slovo – pořád šlo o neformální uskupení bez pevné organizace. Skutečný zlom přišel až ve volbách roku 1891, kdy mladočeši staročechy doslova smetli. Bylo to první masové volební zemětřesení v českých dějinách. Staročeská strana, která dvacet let řídila českou politiku, se z něj nikdy nevzpamatovala.
A pak se začal štěpit i mladočeský kmen. Jako větve z přerostlého stromu se odlamovaly nové a nové formace: realisté kolem Tomáše Garrigue Masaryka, agrárníci kolem Alfónse Šťastného, sociální demokraté, národní sociálové, katolické strany, pokrokáři, radikální státoprávníci. Každá z nich tvrdila, že reprezentuje „skutečné“ zájmy národa lépe než ta předchozí. Každá z nich měla kus pravdy – a každá z nich dále fragmentovala politickou scénu.
Připomeňme si
- Jak „Svatováclavský výbor“ z března 1848 – první zárodek české politické organizace – spojil pod jednou střechou liberály, demokraty, dělníky i studenty. A jak se tato jednota rozpadla během několika týdnů, jakmile se ukázalo, že průmyslník a tovární dělník nemají stejné představy o budoucnosti.
- Jak Kroměřížský říšský sněm přinesl první zkušenost s parlamentní politikou – a jak ji bachovský neoabsolutismus na deset let zmrazil. Generace politiků, která se v roce 1848 naučila debatovat, musela deset let mlčet. Když v roce 1860 roztál led, mnozí z nich už byli staří nebo mrtví.
- Jak Karel Havlíček Borovský pochopil dříve než kdokoli jiný, že politika potřebuje organizaci – a jak jeho vyhnanství v Brixenu připravilo českou politiku o jednoho z mála lidí, kteří uměli myslet strategicky.
- Jak se „tábory lidu“ – masová shromáždění pod širým nebem, inspirovaná irskými a maďarskými vzory – staly v roce 1868 prvním nástrojem politické mobilizace širokých vrstev. Na táboře u Řípu se sešlo 25 000 lidí. Na dalších táborech po celých Čechách a Moravě statisíce. Vláda je nakonec zakázala – ale džin byl z lahve.
- Jak kuriovní volební systém rozdělil voliče do tříd podle majetku – a jak v první kurii velkostatkářů rozhodovalo pár set hlasů o desítkách mandátů, zatímco v páté kurii (zavedené až roku 1896) volily statisíce mužů a získaly jen zlomek mandátů. Systém byl záměrně nerovný – a přesto v něm české strany dokázaly hrát s nečekaným úspěchem.
- Jak volební podvody dosáhly takového rozsahu, že se staly tématem parlamentních debat. Nátlak zaměstnavatelů na dělníky, uplácení voličů, falšování protokolů – to vše patřilo k běžné výbavě předlitavských voleb. A ne vždy to dělali jen „ti druzí“.
- Jak Badeniho jazyková nařízení z roku 1897 – pokus o česko-německé vyrovnání – vyvolala v celém Předlitavsku bouři takové intenzity, že parlament musel být uzavřen a vládlo se dekrety. Němečtí poslanci házeli kalamáře, troubili na trubky a píšťalky, české a německé davy se rvaly v ulicích Prahy. Ministerský předseda Badeni padl – a s ním i naděje na jazykový smír.
- Jak se Morava vydala vlastní cestou. Moravský pakt z roku 1905 zavedl oddělené české a německé voličské katastry – řešení, které nemělo v celé monarchii obdobu. Němečtí liberálové ho přijali, protože jim garantoval zastoupení. Češi ho přijali, protože jim garantoval většinu. Byl to kompromis – a jako každý kompromis uspokojil obě strany jen napůl.
- Jak T. G. Masaryk budoval stranu, která nikdy neměla víc než pár tisíc členů – a přesto změnila českou politiku víc než formace s desetinásobným počtem příznivců. Masarykova realistická strana (později Česká strana pokroková) byla „politickým sdružením intelektuálů, kteří usilovali o intelektualizaci a moralizaci politiky“. Její vliv spočíval ne v mandátech, ale v tom, že formovala budoucí politickou elitu Československa.
- Jak zavedení všeobecného volebního práva v roce 1907 změnilo všechno. Strany, které dosud fungovaly jako debatní kroužky honorací, musely přes noc vybudovat masové organizace. Agrárníci to zvládli brilantně – vytvořili síť družstev, záložen, vzdělávacích spolků a hospodářských organizací, která pronikla do každé vesnice. Sociální demokraté měli masovou základnu od počátku. Mladočeši, zvyklí na kavárenskou politiku, se adaptovali pomaleji – a zaplatili za to ztrátou dominance.
- Jak se české a německé strany vzájemně zrcadlily – a přitom spolu téměř nekomunikovaly. Na obou stranách existovali liberálové, agrárníci, sociální demokraté, klerikálové, nacionalisté. Struktury byly paralelní, programy často zaměnitelné – jen národnostní příslušnost byla nepřekročitelnou hranicí. Dva stranické systémy v jedné zemi, oddělené neviditelnou, ale neprostupnou zdí.
- Jak první světová válka zmrazila politický život – a jak pod povrchem tohoto zmrazení probíhaly tektonické posuny. Strany, které v roce 1914 slibovaly loajalitu monarchii, v roce 1918 budovaly nový stát. Říšská rada byla rozpuštěna, zemské sněmy nebyly svolávány, tisk podléhal cenzuře. Ale v zákulisí se formoval Národní výbor československý – a 28. října 1918 převzal moc nad novým státem, aniž padl jediný výstřel.
Laboratoř, která předběhla Evropu
Příběh českého stranického systému v letech 1848–1918 není jen historickou kuriozitou. Je to příběh o tom, jak se rodí moderní politika – se vším, co k ní patří: s ideály i cynismem, s masovou mobilizací i zákulisními dohodami, s novinářskými válkami i volebními podvody.
Na začátku stálo shromáždění ve Svatováclavských lázních, kde se pár set měšťanů odvážilo sepsat petici císaři. Na konci stál stranický systém takové složitosti, že v něm koexistovalo přes čtyřicet politických formací – českých, německých, židovských, socialistických, agrárních, katolických, liberálních, nacionalistických, regionálních.
Tento systém nebyl importován ze Západu. Vyrostl organicky z podmínek habsburské monarchie – z jejího kuriovního volebního systému, z jejího spolkového zákona, z jejích národnostních konfliktů, z jejího zvláštního mixu autoritářství a liberalismu. A vytvořil vzorce, které českou politiku formují dodnes: dominanci médií nad stranickými strukturami, napětí mezi Prahou a regiony, tendenci k fragmentaci, odpor ke „stranickokracii“ – a paradoxní schopnost vytvářet fungující koalice z nesourodých částí.
Kdo chce pochopit, proč česká politika vypadá tak, jak vypadá, musí začít tady. Ne v roce 1918, ne v roce 1989. V roce 1848, ve Svatováclavských lázních, kde se pár set odvážlivců rozhodlo, že chtějí mít hlas.
Zdroj
Celou kapitolu o vzniku a vývoji stranickopolitického systému v českých zemích v období 1848–1918 – od Svatováclavského výboru přes bachovský neoabsolutismus, rozkol staročechů a mladočechů, zrod masových stran, Badeniho krizi, Moravský pakt, zavedení všeobecného volebního práva až po převrat 28. října 1918 – napsal do knihy Politické strany a stranické systémy. Encyklopedický přehled jejich historie v českých zemích a v Československu 1848–2024, historik Jiří Malíř.
Editoři: prof. Jiří Malíř a prof. Pavel Marek. Autorský kolektiv více než 60 historiků a politologů. Dva svazky, 2 096 stran, formát B5, pevný obal, vazba šitá, pouzdro. Vydalo nakladatelství KAULI PUBLISHING v roce 2025.
Jiří Malíř, Pavel Marek a kol. - Politické strany a stranické systémy, KAULI PUBLISHING, 2025.
