Strana, která dala vzniknout komunistům. A přitom začínala sporem o odbory

Když se před první světovou válkou rozštěpila česká sociální demokracie, nešlo jen o spor mezi dvěma stranickými frakcemi. Ve skutečnosti šlo o střet dvou představ o budoucnosti dělnického hnutí. Jedna chtěla hájit české národní zájmy, druhá trvala na mezinárodní solidaritě dělníků bez ohledu na národnost. Právě z této druhé skupiny se později zrodilo jedno z hlavních personálních a ideových zázemí budoucí KSČ.

Na první pohled zní příběh českých centralistů překvapivě nudně. Všechno totiž začalo odbory.

Na konci 19. století byli čeští dělníci součástí společné rakouské odborové organizace řízené z Vídně. Když však čeští zaměstnanci vstoupili do stávek proti německým zaměstnavatelům v národnostně smíšených oblastech, začaly problémy.

Vídeňské vedení odborů v některých případech odmítalo českým stávkujícím poskytovat finanční podporu. Tvrdilo, že nejde o sociální boj, ale o národnostní konflikt, který odbory nemají financovat.

Pro české dělníky to mělo tvrdé důsledky. Bez peněz často nedokázali dlouhodobé stávky udržet a končili porážkou.

Právě tehdy se zrodila otázka, která rozdělila českou sociální demokracii na více než deset let: mají mít čeští dělníci vlastní odborovou organizaci, nebo mají zůstat součástí společného rakouského hnutí?

Většina českých sociálních demokratů se přiklonila k vlastní cestě.

Roku 1897 vzniklo Odborové sdružení českoslovanské, které mělo hájit české dělnické zájmy nezávisle na vídeňské centrále. Z původních sedmi tisíc členů vyrostlo do roku 1913 na více než sto tisíc organizovaných odborářů.

Ne všichni však souhlasili.

Menší, ale hlasitá skupina tvrdila, že národní hledisko je pro dělnické hnutí smrtelně nebezpečné. Podle nich měl být hlavním nepřítelem kapitalismus, nikoli Němci. Dělníci všech národností měli bojovat společně.

Právě tito lidé získali označení centralisté, protože hájili zachování jednotných celorakouských odborů řízených z Vídně. Jejich protivníci byli známí jako autonomisté. Spor postupně přestal být pouze odborovou otázkou a proměnil se v boj o samotnou identitu českého socialismu.

Napětí vyvrcholilo v roce 1911. Centralisté založili vlastní Českou sociálně demokratickou stranu dělnickou v Rakousku. Sami sebe považovali za skutečné obránce marxismu a internacionální solidarity. Autonomisty obviňovali z podléhání českému nacionalismu a měšťáckým vlivům.

Jejich program byl jednoduchý. Dělník má být především dělníkem, nikoli Čechem nebo Němcem.

Prosazovali třídní boj, mezinárodní solidaritu a úzkou spolupráci s německou sociální demokracií. Přitom podporovali starší brněnský národnostní program z roku 1899, který počítal s federalizací Rakouska a kulturní autonomií jednotlivých národů.

Problém byl v tom, že česká společnost se mezitím vyvíjela jiným směrem.

Centralisté byli ideologicky velmi sebevědomí, ale politicky překvapivě slabí. V roce 1913 měli sice přes 14 tisíc členů ve 342 místních organizacích a jejich odborové organizace sdružovaly kolem 65 tisíc lidí, skutečný volební vliv však zůstával omezený.

Ve volbách do říšské rady roku 1911 získali v Čechách méně než 250 hlasů. To je číslo, které působí téměř neuvěřitelně.

Jejich jediným poslancem se stal Petr Cingr, zvolený na Těšínsku především díky podpoře polských dělníků. Skutečnou základnu měli centralisté především na Ostravsku, v Brně a částečně mezi českými dělníky ve Vídni.

První světová válka rozdíly ještě prohloubila. Zatímco většina českých politických stran začala stále otevřeněji usilovat o přeměnu monarchie a později o samostatný československý stát, centralisté zůstávali věrni mezinárodnímu socialismu.

Nepřipojili se k Českému svazu ani k Národnímu výboru. Na mezinárodních konferencích vystupovali společně s německou sociální demokracií a nadále prosazovali federalizaci Rakouska namísto československé státnosti.

Když se většina české společnosti začala připravovat na vlastní stát, centralisté stále hovořili především o třídním boji. Tím se dostávali do stále větší izolace. Na konci roku 1917 dokonce nadšeně přivítali bolševickou revoluci v Rusku a označili revoluci za jedinou cestu k řešení společenských problémů.

Po vzniku Československa se centralisté ocitli v bezvýchodné situaci. Jejich vazby na rakouské sociální demokraty ztratily význam, samostatný stát už existoval a česká veřejnost jejich internacionální program odmítala.

Nakonec proto přistoupili na jednání se svými někdejšími soupeři. V březnu 1919 se sloučili s Československou sociálně demokratickou stranou dělnickou. Na první pohled tím jejich příběh skončil. Ve skutečnosti však začínala nová kapitola.

Bývalí centralisté výrazně posílili radikální levicové křídlo sociální demokracie. Právě z tohoto prostředí pak vyrostla „marxistická levice“, která se v roce 1921 stala základem Komunistické strany Československa.

Strana, která se narodila ze sporu o odbory a zdánlivě prohrála všechny své politické bitvy, tak nakonec zanechala v českých dějinách mnohem hlubší stopu, než by odpovídalo jejím volebním výsledkům.

Celou kapitolu o České sociálně demokratické straně dělnické v Rakousku (centralistech) – od odborového rozkolu konce 19. století přes spor o národní a třídní identitu dělnického hnutí, první světovou válku až po jejich podíl na vzniku komunistického hnutí v Československu – napsal do knihy Politické strany a stranické systémy. Encyklopedický přehled jejich historie v českých zemích a v Československu 1848–2024, historik Petr Prokš.

Editoři: prof. Jiří Malíř a prof. Pavel Marek. Autorský kolektiv více než 60 historiků a politologů. Dva svazky, 2 096 stran, formát B5, pevný obal, vazba šitá, pouzdro. Vydalo nakladatelství KAULI PUBLISHING v roce 2025.