Článek
Když se řekne anarchista, většina lidí si představí bombu, atentát nebo vousatého revolucionáře hlásajícího chaos. Skuteční čeští anarchisté přelomu 19. a 20. století byli mnohem zajímavější. Mezi jejich příznivci najdeme horníky, textilní dělníky, studenty, básníky i budoucího autora Švejka. Odmítali stát, parlament i politické strany. A právě proto je paradoxní, že nakonec sami založili politickou stranu.
Hnutí, které se narodilo ze zklamání
Počátky českého anarchismu neleží mimo socialistické hnutí, ale přímo uvnitř něj.
V osmdesátých letech 19. století se česká sociální demokracie rozdělila na dva tábory. Oba chtěly odstranit kapitalismus a vytvořit spravedlivější společnost. Lišily se však v tom, jak toho dosáhnout.
Umírnění věřili v postupné reformy, vzdělávání a rozšiřování volebního práva. Radikálové byli přesvědčeni, že vládnoucí vrstvy se své moci dobrovolně nevzdají a že skutečná změna přijde pouze revolucí. Někteří přijali dokonce myšlenku „propagandy činem“ – představu, že odvážný útok proti symbolům moci může strhnout masy k povstání.
Právě z tohoto prostředí se postupně zrodilo české anarchistické hnutí.
Jeho příslušníci se však od terorismu poměrně rychle distancovali. Namísto atentátů začali prosazovat stávky, bojkoty, vzdělávání a přímý hospodářský boj proti zaměstnavatelům.
Sedm set lidí proti celému státu
Na rozdíl od sociální demokracie nikdy nešlo o masové hnutí. V devadesátých letech se počet českých anarchistů pohyboval podle odhadů kolem sedmi set osob. Přesto dokázali vyvolávat pozornost, která výrazně převyšovala jejich skutečnou sílu.
Jejich centra vznikala v Praze, na Kladensku, mezi severočeskými horníky a mezi textilními dělníky severních a východních Čech. Přitahovali lidi nespokojené nejen se sociálními poměry, ale i s fungováním celé společnosti.
Anarchisté odmítali autority téměř v jakékoli podobě. Nedůvěřovali státu. Nedůvěřovali parlamentu. Nedůvěřovali církvím. A často nedůvěřovali ani vlastním organizacím.
Právě tato nedůvěra se později ukázala jako jejich největší slabina.
Jaroslav Hašek, Fráňa Šrámek a další buřiči
Jedním z nejzajímavějších rysů českého anarchismu bylo propojení s kulturou.
Zatímco sociální demokracie budovala odbory a stranické organizace, anarchisté dokázali oslovit část mladé inteligence a umělecké avantgardy.
Kolem Stanislava Kostky Neumanna vzniklo prostředí známé jako generace anarchistických buřičů. Patřili k ní například Fráňa Šrámek, František Gellner, Karel Toman, Viktor Dyk nebo Jaroslav Hašek.
Ne všichni byli aktivními organizátory hnutí. Jejich význam spočíval jinde. Do české kultury přinesli vzdor vůči autoritám, antimilitarismus, odpor k pokrytectví a důraz na osobní svobodu. Mnohé z těchto motivů později pronikly daleko za hranice samotného anarchismu.
Když dnes čteme Haška nebo Šrámka, často narážíme na témata, která se zrodila právě v tomto prostředí.
Chtěli zrušit stát
Anarchismus nebyl jen politický protest. Byl to pokus vytvořit úplně jinou představu společnosti.
Anarchisté odmítali stát jako instituci založenou na donucení. Kritizovali parlamentarismus, protože podle nich odváděl lidi od skutečného boje. Odmítali militarismus, náboženství i soukromé vlastnictví výrobních prostředků.
Jejich cílem byla společnost založená na dobrovolné spolupráci svobodných lidí. Problém spočíval v tom, že se málokdy shodli, jak přesně má taková společnost vypadat.
Někteří zdůrazňovali absolutní svobodu jednotlivce. Jiní věřili v síť komun. Další chtěli společnost organizovanou prostřednictvím odborů. Výsledkem byly nekonečné spory o strategii, organizaci i budoucnost hnutí.
Jak anarchisté budovali organizace, které odmítali
Anarchisté dlouho tvrdili, že politické organizace jsou škodlivé. Přesto nakonec začali vytvářet stále složitější struktury.
Vznikla Severočeská hornická federace, Česká federace všech odborů, Federace textilního dělnictva, Zemská jednota horníků i Česká anarchistická federace. Postupně se vytvořila síť odborových, vzdělávacích a agitačních organizací po celých českých zemích.
Ještě působivější byl jejich tisk. Přestože anarchistické hnutí nikdy nebylo početné, vydávalo kolem padesáti různých novin a časopisů. Hornické listy, Proletář, Komuna, Nový kult, Nová Omladina nebo Zádruha patřily mezi nejvýznamnější tituly. Některé dosahovaly nákladů přes dva tisíce výtisků.
Právě noviny představovaly skutečnou páteř anarchistického hnutí.
Policie proti bezvládí
Rakouské úřady považovaly anarchisty za mimořádně nebezpečné. Ačkoli čeští anarchisté většinou odmítali individuální teror, státní aparát je spojoval s atentáty a revolučním násilím v Evropě.
Roku 1899 zasáhla proti hnutí rozsáhlá policejní akce. Po schůzi anarchistů v Lomu u Mostu následovaly domovní prohlídky, konfiskace tiskovin, rozpouštění spolků a soudní procesy. Podobná vlna represí přišla znovu roku 1908. V obou případech prakticky rozložila dosavadní organizační struktury hnutí.
Anarchisté pak museli začínat téměř od nuly.
Připomeňme si
- Jak se anarchismus zrodil uvnitř sociální demokracie. Jeho první stoupenci byli většinou bývalí sociálnědemokratičtí radikálové nespokojení s reformní politikou strany.
- Jak čeští anarchisté odmítli terorismus. Na rozdíl od populárních představ dali přednost stávkám, bojkotům a odborové práci před individuálními atentáty.
- Jak se k anarchismu hlásili slavní spisovatelé. Stanislav K. Neumann, Fráňa Šrámek, František Gellner či Jaroslav Hašek pomáhali šířit anarchistické myšlenky prostřednictvím literatury.
- Jak hnutí vydávalo desítky novin. Přestože mělo jen několik stovek aktivních členů, vytvořilo mimořádně bohatou tiskovou síť.
- Jak policie dvakrát rozložila celé hnutí. Represivní zásahy v letech 1899 a 1908 vedly k rozpadu většiny anarchistických organizací.
- Jak anarchisté začali zakládat organizace, které původně odmítali. Potřeba přežít je postupně přivedla k budování federací, odborů a celostátních struktur.
- Jak nakonec založili politickou stranu. Část předáků dospěla před první světovou válkou k závěru, že bez vstupu do běžné politiky hnutí nepřežije.
Největší paradox českého anarchismu
Čím déle anarchistické hnutí existovalo, tím více naráželo na vlastní program. Odmítalo organizace, ale potřebovalo organizaci. Odmítalo politiku, ale chtělo ovlivňovat společnost. Odmítalo autoritu, ale potřebovalo vedení.
Před první světovou válkou proto část jeho představitelů dospěla k překvapivému závěru: anarchismus musí vstoupit do politiky, jinak zůstane na okraji společnosti. Začala vznikat Federace českých anarchistů komunistů a objevily se úvahy o vytvoření regulérní politické strany.
Byl to krok, který by ještě o několik let dříve většina anarchistů považovala za zradu vlastních ideálů.
Jak anarchisté pomohli vzniku republiky
První světová válka změnila všechno. Řada anarchistů opustila původní internacionální pozice a začala podporovat rozbití Rakouska-Uherska. Někteří se postupně přiblížili českému národnímu hnutí a přijali myšlenku společného státu Čechů a Slováků.
Hnutí však válku nepřežilo v podobě, v jaké vzniklo. Jeho organizace byly rozbity, tisk umlčen a přední představitelé pronásledováni. Po roce 1918 se bývalí anarchisté rozešli do různých politických proudů. Někteří skončili v národně sociální straně, jiní v socialismu, další v komunistickém hnutí.
Anarchismus jako samostatná politická síla zmizel. Jeho vliv na českou kulturu, dělnické hnutí i politické myšlení však zůstal.
Zdroj
Celou kapitolu o hnutí českých anarchistů – od radikálních socialistů 80. let 19. století přes nezávislé socialisty, anarchistické buřiče, hornické a textilní federace, policejní perzekuce i proměnu anarchismu v politické hnutí až po jeho osud během první světové války – napsal do knihy Politické strany a stranické systémy. Encyklopedický přehled jejich historie v českých zemích a v Československu 1848–2024, historik Pavel Marek.
Editoři: prof. Jiří Malíř a prof. Pavel Marek. Autorský kolektiv více než 60 historiků a politologů. Dva svazky, 2 096 stran, formát B5, pevný obal, vazba šitá, pouzdro. Vydalo nakladatelství KAULI PUBLISHING v roce 2025.
Jiří Malíř, Pavel Marek a kol. - Politické strany a stranické systémy, KAULI PUBLISHING, 2025.
