Článek
Spor o dva pergameny
Česká politika byla v polovině 80. let 19. století rozdělena mezi opatrné staročechy a nacionálně radikální mladočechy. Do toho vstoupil muž, který nepatřil ani k jedněm – Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937), tehdy profesor obnovené české univerzity v Praze a redaktor vědecké revue Athenaeum.
Roku 1886 v ní dal prostor odborníkům, kteří zpochybnili pravost Rukopisu královédvorského a zelenohorského: jazykovědci Janu Gebauerovi, historikovi Jaroslavu Gollovi a estetikovi Otakaru Hostinskému. Co mělo být vědeckou debatou, se okamžitě zmocnily politické tábory a spor přerostl v tuhý kulturněpolitický zápas.
Masarykovi přitom o rukopisy tak docela nešlo. Realisté byli podle něj prostě lidé, kteří se drží skutečnosti a přistupují k ní bez předsudků – a on z nich chtěl vytvořit nezávislý proud národního středu, který by čelil nacionalismu i stranické rivalitě a přesvědčil Vídeň, že Češi jsou způsobilí podílet se na celoříšské politice. Podobné cíle měli i jeho tehdejší spojenci: národohospodář Josef Kaizl (1854–1901) a o něco později právník Karel Kramář (1860–1937).
Tři roky u mladočechů
Vlastní stranu tehdy realisté zakládat nechtěli, hledali velkého partnera. V prosinci 1890 se proto sloučili s mladočeskou Národní stranou svobodomyslnou – výměnou za slib poslaneckého mandátu pro Masaryka, Kaizla i Kramáře a za místo ve výkonném výboru pro Masaryka. Byl to sňatek z rozumu a Masaryk si od něj sliboval, že realisté postupně ovládnou stranický aparát. Proti němu ale stáli bratři Julius a Edvard Grégrové, kteří mladočeskou stranu fakticky vlastnili: drželi deník Národní listy, tiskárnu, několik nakladatelství a měli popularitu ve venkovských organizacích. Ten souboj musel prohrát.
Rozchod urychlila takzvaná Šromotova aféra na jaře 1893, při níž byla veřejně zneužita invektiva místodržitele hraběte Františka Antonína Thuna vůči Juliu Grégrovi – invektiva, kterou Thun sdělil Masarykovi soukromě. V září 1893 Masaryk rezignoval na říšský i zemský mandát a na místo v předsednictvu strany. Zůstal s hrstkou žáků, s časopisem Čas a s novou revuí Naše doba. Kaizl i Kramář naopak u mladočechů zůstali.
Hilsneriáda a zrození strany
Časopis Čas založil v roce 1886 spisovatel a novinář Jan Herben (1857–1936) a realisté si z něj udělali svou hlavní tribunu. Právě Herben a jeho okruh na Masaryka léta naléhali, aby si založil vlastní stranu. Rozhodla o tom až Hilsnerova aféra roku 1899, v níž Masaryk před očima Evropy vystoupil jako zásadový odpůrce antisemitismu a obhájce neviny židovského proletáře Leopolda Hilsnera. Herben se domníval, že „hilsneriáda“ realisty oslabila – Masaryk v ní byl skutečně osamocen –, po jejím doznění ale přistoupil k založení strany ochotněji než kdy dřív.
Ještě uprostřed aféry, 17. prosince 1899, se sešli podílníci Času a samostatnou stranu si vyžádali. Ustavující sjezd České strany lidové se pak konal 31. března a 1. dubna 1900 v pražském hostinci U Štajgrů. Masaryk byl hlavním autorem programu – a hned si vysloužil kritiku. Staročeský národohospodář Albín Bráf i státoprávně radikální státovědec František Joklík shodně mínili, že se dokument blíží spíš politologické studii než programu, který má někoho získat.
V tom byla i největší slabina nové strany: byla povýtce intelektuální, vlastně jen několik skupinek demokratické inteligence. Chyběly jí lidové a venkovské vrstvy, k nimž se přitom její sociální program obracel. Z významnějších českých stran vznikla v Čechách jako úplně poslední, až po agrárnících.
Sirotčí peníze a rozklad zevnitř
Rozklad přišel rychle a zevnitř. Kolem historika Zdeňka Václava Tobolky (1874–1951) se zformovali takzvaní mladorealisté, kteří v roce 1902 založili konkurenční revui Přehled a začali otevřené námluvy s mladočechy. Vadilo jim mimo jiné, jak Herben vede finance Času.
Záminku jim dalo udání, že zadlužený Herben zdefraudoval peníze, které Čas vybíral na sirotky po obětech severočeské hornické stávky. Aféra se vlekla celý podzim 1905 a skončila až předvánočním kompromisem: Herbenovi bylo ponecháno vedení listu i členství ve straně.
Následky byly tvrdé. Strana přišla o skupinu národohospodáře Cyrila Horáčka, v prosinci 1905 ji opustil básník Josef Svatopluk Machar (1864–1942), který v literární obci prosazoval Masarykovy ideje, a v lednu 1906 se celé Tobolkovo křídlo sloučilo s mladočechy.
Záchrana z Pardubic
Masaryk mezitím připravoval východisko. Od léta 1904, kdy mu bylo jasné, že Tobolkova frakce stranu rozbíjí, jednal s bývalými radikálními pokrokáři – s východočeskou skupinou kolem novináře Aloise Hajna (1870–1953) a jeho listu Osvěta lidu a s podobným okruhem v Brně.
Hajn v lednu 1905 nabídl sloučení pod podmínkou, že strana bude mít dva předsedy. Masaryk to odmítl, pohrozil rozchodem – a prosadil svou. Slučovací sjezd se konal 16. května 1905 v Pardubicích a dal vzniknout České straně pokrokové; ustavující sjezd proběhl tamtéž 21. ledna 1906. Hajn sice neuspěl organizačně, zato programově: strana zesílila nacionální tón a přiblížila se sociálním demokratům.
Dva poslanci a jedna průkopnice
Volby roku 1907 poslaly do vídeňského parlamentu dva muže: Masaryka a jeho žáka, filozofa a pedagoga Františka Drtinu (1861–1925). O čtyři roky později už byl Masaryk poslancem jediným – zato předsedal Klubu neodvislých poslanců českých, z něhož v roce 1912 vyrostl kartel čtyř takzvaných radikálních stran, který vydržel až do války.
Druhý sjezd v červnu 1908 přinesl přitom čin, jehož význam přesahoval počet mandátů: kulturní pracovnice Olga Stránská-Absolonová (1873–1927) byla zvolena do výkonného výboru jako první žena ve vedení české politické strany. Mladočeši na to odpověděli tím, že do svého vedení kooptovali spisovatelku Boženu Vikovou-Kunětickou, zanedlouho první zvolenou českou poslankyni.
Z kritiků monarchie odbojáři
Že se právě z realistů stane po vypuknutí války první sled domácího odboje, nebyla náhoda. Masaryk se od rakouské zahraniční politiky odvrátil už před anexí Bosny a Hercegoviny a jeho strana patřila k nejhlasitějším kritikům poměrů v monarchii.
Tajný výbor domácí konspirace – pozdější Maffii – vedl v Masarykově nepřítomnosti jeho mladý žák Edvard Beneš (1884–1948). Když Beneš v září 1915 odešel ilegálně za Masarykem do exilu, převzal vedení pražský advokát Přemysl Šámal (1867–1941), kterého Masaryk už předtím povolal do čela strany. Šámal držel konspirační síť pohromadě navzdory perzekuci.
Tři cesty roku 1918
Válka stranu nakonec rozdělila na tři proudy. Většina České strany pokrokové vytvořila 9. února 1918 spolu s mladočechy Českou státoprávní demokracii. Frakce, která hlásala „český socialismus“, se 1. dubna 1918 sloučila s národními sociály a anarchokomunisty v Českou stranu socialistickou. A třetí, nejpočetnější křídlo odmítlo jakoukoli fúzi, obnovilo se jako Československá strana pokroková a v březnu 1920 splynulo s československými socialisty.
Poslední dozvuky byly už jen klubové. Brněnský sociolog Inocenc Arnošt Bláha (1879–1960) se v roce 1925 pokusil obnovit Stranu pokrokovou jako dědice původního masarykovského realismu – a v roce 1928 ji sám rozpustil.
Připomeňme si
● Jak spor o Rukopisy zrodil politický směr. Realismus vznikl kolem revue Athenaeum po rukopisné aféře roku 1886.
● Jak Masaryk odešel od mladočechů. V září 1893 rezignoval na oba poslanecké mandáty i na místo v předsednictvu strany.
● Jak Hilsnerova aféra uspíšila vznik strany. Česká strana lidová byla ustavena 31. března a 1. dubna 1900 v hostinci U Štajgrů.
● Jak obvinění z defraudace rozbilo stranu zevnitř. Podzim 1905 ji stál Tobolkovo křídlo, Horáčkovu skupinu i Machara.
● Jak do vedení strany usedla první žena. Olga Stránská-Absolonová byla zvolena do výkonného výboru v červnu 1908.
● Jak z jedné strany vznikly tři. V roce 1918 se realisté rozešli do státoprávní demokracie, socialistické strany a obnovené strany pokrokové.
Proč o realistech číst
Strana byla nepočetná, ale kulturně vlivná: přimkli se k ní čeští i moravští protestanti, velká část učitelstva i česky asimilovaní Židé. Mandáty téměř nezískávala, zato svými lidmi prostupovala po vzniku Československa většinu politického spektra. Je to příběh o tom, že sílu strany nelze měřit jen počtem hlasů.
Celou kapitolu o realistech – od rukopisné aféry přes Českou stranu lidovou a pokrokovou až po dozvuky realismu ve dvacátých letech – napsal historik Martin Kučera do knihy Politické strany a stranické systémy. Encyklopedický přehled jejich historie v českých zemích a v Československu 1848–2024.
Editoři: prof. Jiří Malíř a prof. Pavel Marek. Autorský kolektiv více než 60 historiků a politologů. Dva svazky, 2 096 stran, formát B5, pevný obal, vazba šitá, pouzdro. Vydalo nakladatelství KAULI PUBLISHING v roce 2025.
Jiří Malíř, Pavel Marek a kol.: Politické strany a stranické systémy. KAULI PUBLISHING, 2025.
