Článek
Sedlák z Padařova
Politické zemědělské hnutí se v Čechách a na Moravě zrodilo z agrární krize 70. let 19. století. Hluboká obilnářská krize a krize cukrovarnická, která se nejostřeji projevila sporem mezi pěstiteli cukrové řepy a výrobci cukru, radikalizovaly nespokojené rolnictvo.
Mezi průkopníky hnutí zaujímal stěžejní místo Alfons Šťastný (1831–1913), jihočeský sedlák, který celý život hospodařil na rodinném statku v Padařově. Zasazoval se o vzdělání rolníků, podporoval družstva a propagoval stavovské heslo „rolníci rolníku“; bývá právem považován za duchovního otce agrarismu.
Byl to také on, kdo dal hnutí první noviny. Od roku 1890 vydával Selské noviny, a když je úřady pozastavily, obnovil je po třech týdnech na vlastní náklad. Až do roku 1912 zůstaly jeho soukromým listem – široký stůl v kuchyni padařovského statku mu byl pracovnou, redakcí, administrací i místem, kde přijímal čtenáře.
Vídeňská vláda se rostoucího radikalismu rolnických spolků obávala natolik, že je v roce 1890 úředně rozpustila. Spolky ale záhy obnovily činnost a rozchod s mladočechy, jimž rolníci vytýkali, že nedostatečně hájí zemědělské zájmy, byl už jen otázkou času.
Dva dny, které rozhodly
Zlom přišel na počátku roku 1899. Čtvrtého ledna byl do českého zemského sněmu zvolen Karel Prášek (1868–1932), statkář z Dolního Hřivna na Mladoboleslavsku, ačkoli kandidoval samostatně, mimo mladočeskou stranu. O dva dny později, 6. ledna 1899, byla v Praze založena Česká strana agrární.
Nová strana se hlásila k národnímu táboru, za hlavní důvod svého vzniku ale označila nespokojenost s hospodářskou politikou mladočechů. Moravskoslezská obdoba vznikla 27. prosince 1904 a 19. června 1905 se obě organizace spojily v Českoslovanskou stranu agrární.
„Venkov jedna rodina“
Uvnitř strany se ale hned od začátku vedl zápas o to, komu vlastně má patřit. Zakladatelská generace kolem prvního předsedy Stanislava Kubra (1862–1908), sedláka z Kněževsi, a kolem Práška sázela na statkáře a zámožnější sedláky; malé a střední rolníky považovala za živel nestálý, závislý, a proto politicky nespolehlivý.
Proti nim stál Antonín Švehla (1873–1933), sedlák z Hostivaře, který se vypracoval do čela mladší agrární generace. Věděl, že v selském stavu početně převládá drobný zemědělec, a chtěl proto stranu celého venkova bez ohledu na majetkové rozdíly – od velkostatkářů přes chalupníky a domkáře až po zemědělské dělníky. Myšlenku formuloval na sjezdu v květnu 1904 a jeho slogan „Venkov jedna rodina“ se stal jedním ze základních hesel strany.
Ucelený program dal agrárníkům Josef Prokop Pražák (1870–1904), hlavní redaktor týdeníku Obrana zemědělců, který do textu z roku 1903 vtělil větu vystihující celé hnutí: „Myšlenkový podklad hnutí agrárního vůbec jest hospodářský a stavovský.“
Stejná logika jako u Švehlova hesla rozhodla i o postoji k všeobecnému volebnímu právu. Strana se proti reformě původně stavěla, konzervativci se báli, že zvýhodní socialisty. Švehla si ale uvědomil, že reforma stejně dříve či později přijde a že dosavadní systém jeho malozemědělskou koncepci znevýhodňuje. Prosadil obrat a 3. prosince 1905 sbor důvěrníků strany změnu schválil.
Řepařská válka
Nejúčinnější zbraní agrárníků nebyla ideologie, ale organizace. Ukázalo se to v zápase pěstitelů řepy s cukrovary, který propukl na jaře 1902. Čechy byly tehdy rozděleny na obvody, takzvané rajóny, v nichž měli majitelé cukrovarů legální monopol: řepa vypěstovaná v dané oblasti nesměla být prodána jinam a cenu určovali rovněž oni.
Nespokojení pěstitelé se sdružili pod Švehlovým vedením a jejich kampaň zahrnovala stávky, shromáždění i neúnavnou propagaci v tisku. Už v roce 1903 se stanovování cen stalo nezákonným a v roce 1909 byl uzavřen kompromis: cukrovary přijaly Ústřední jednotu řepařů jako orgán zprostředkující prodej a pro všechny pěstitele platily stejné ceny. Boj skončil vítězstvím pěstitelů – a Švehlovi zajistil pevnou oporu ve straně.
První agrární deník v Rakousku
Pražák, sám výborný novinář, zdůrazňoval, že strana potřebuje laciný a dobře redigovaný deník. Úkolu se ujal Švehla: od roku 1903 denně dojížděl vlakem z Hostivaře do Prahy a upisoval podíly na jeho vydávání. Šlo to pomalu, a tak se obrátil na řepaře, u nichž si během kartelového boje získal důvěru, a sám dal k dispozici vlastní prostředky.
Po třech letech, 29. března 1906, vyšlo první číslo Venkova – prvního agrárního deníku nejen v českých zemích, ale v celém Rakousku. K tomu je třeba připočíst hospodářskou síť: úvěrní družstva zvaná kampeličky se rozrostla ze 47 v roce 1896 na 1 042 v roce 1906, Ústřední jednota hospodářských družstev se stala největší družstevní centrálou v Rakousko-Uhersku a z jejího kapitálu vznikla v roce 1911 Agrární banka. Autor kapitoly to shrnuje bez příkras: agrární ideologie svou roli sehrála, ale materiální výhody plynoucí z členství v organizacích napojených na stranu byly mnohdy mocnější kartou.
Éra agrární
Volební vzestup byl strmý. V roce 1901 získali agrárníci pět míst v říšské radě a nečekaných 21 mandátů na českém zemském sněmu. V roce 1907 postavili 44 kandidátů a 28 z nich uspělo – strana se stala nejsilnější českou stranou ve vídeňském parlamentu, přestože sociální demokraty volilo o 18 % voličů více. V roce 1911 měla ve Vídni 36 poslanců a největší poslanecký klub ze všech českých stran.
Švehla byl předsedou zvolen 21. října 1909 ve svých 36 letech, ačkoli volbě nebyl přítomen, protože byl těžce nemocen; v čele pak zůstal 24 let, až do konce života. Kandidaturu do říšské rady přitom odmítl: „Myslím, že nejlepším místem k našemu uplatnění je Praha, nikoliv Vídeň. Tam nejsme ničím. Tady můžeme být vším!“
Počátkem roku 1914 byla agrární strana moderní masovou stranou: 125 okresních organizací sdružovalo 2 467 místních organizací s 91 194 členy.
Dvě želízka v ohni
Myšlenky státní nezávislosti se v agrárním hnutí před válkou nevyskytovaly vůbec – pro pragmatiky byla představa samostatného státu příliš smělá. Za války proto vsadili na taktiku „dvou želízek“: na jedné straně vyslali do zahraničí poslance Josefa Düricha (1842–1927), aby se podílel na protirakouské akci, na druhé se spolupodíleli na loajálních prohlášeních ve prospěch Rakouska.
Teprve od léta 1917 směřovali zřetelně k samostatnému státu, jehož součástí mělo být i Slovensko. Při obnově Národního výboru 13. července 1918 sehrál rozhodující roli Švehla a dopoledne 28. října osobně přebíral Obilní úřad, instituci odpovědnou za zásobování potravinami; svolanému personálu dal složit přísahu věrnosti novému státu. Převrat podle něj nebyl vybojován, ale vyjednán: „Nikdo nic nevěděl napřed. Na to není matematika – na to je nos.“
Připomeňme si
● Jak duchovní otec agrarismu dělal noviny na kuchyňském stole. Alfons Šťastný vydával Selské noviny ze statku v Padařově až do roku 1912.
● Jak vznikla samostatná strana. Česká strana agrární byla založena 6. ledna 1899, dva dny po zvolení Karla Práška do zemského sněmu.
● Jak Antonín Švehla otevřel stranu celému venkovu. Heslo „Venkov jedna rodina“ zaznělo na sjezdu v květnu 1904.
● Jak řepařská válka s cukrovary skončila vítězstvím pěstitelů – a jak z ní Švehla vytěžil pevnou pozici ve straně.
● Jak vznikl deník Venkov. První číslo vyšlo 29. března 1906; šlo o první agrární deník v celém Rakousku.
● Jak agrárníci předstihli sociální demokraty. V roce 1907 získali 28 mandátů a stali se nejsilnější českou stranou v parlamentu.
● Jak strana za války hrála na „dvě želízka“ a jak 28. října 1918 přebírala Obilní úřad.
Proč číst o agrárnících
Dějiny agrární strany od roku 1899 do vypuknutí války jsou dějinami stálého vzestupu. Sami agrárníci považovali léta 1907–1914 za éru agrární: po éře staročeské a mladočeské podle nich přišla doba, kdy vedení české politiky převzaly „tvrdé a nepoddajné selské hlavy“. Kapitola ale ukazuje i odvrácenou stranu – idealizaci venkova a napětí mezi městem a venkovem, které za války vyvrcholilo tím, že městské obyvatelstvo považovalo agrární stranu za stranu lichvářů.
Celou kapitolu o agrární straně – včetně programu, organizační sítě, družstev, tisku, vnitrostranických sporů i slovenského agrarismu Milana Hodži a Pavla Blahy – napsal historik Jaroslav Rokoský do knihy Politické strany a stranické systémy. Encyklopedický přehled jejich historie v českých zemích a v Československu 1848–2024.
Editoři: prof. Jiří Malíř a prof. Pavel Marek. Autorský kolektiv více než 60 historiků a politologů. Dva svazky, 2 096 stran, formát B5, pevný obal, vazba šitá, pouzdro. Vydalo nakladatelství KAULI PUBLISHING v roce 2025.
Jiří Malíř, Pavel Marek a kol.: Politické strany a stranické systémy. KAULI PUBLISHING, 2025.
