Článek
Nikdo nám nepomůže, musíme si pomoci sami
Před první světovou válkou tvořily střední vrstvy 15–20 % obyvatelstva českých zemí; počet živnostníků, řemeslníků a obchodníků lze odhadnout až na jeden milion. Byla to obrovská masa lidí – a přesto zůstávala politicky bezmocná.
Živnostenské hnutí se organizovalo ve třech rovinách: povinná stavovská společenstva a obchodní grémia, dobrovolné spolky podle spolkového zákona, a nakonec politické strany. Právě do třetí roviny vedla frustrace. Živnostníkům se zdálo, že poslanci i strany místo skutečné práce pro malovýrobu jen demagogicky využívají hesla o její podpoře, aby ve volbách získali hlasy. Náprava podle nich mohla přijít jedině tehdy, když si své zájmy budou hájit sami – v duchu okřídleného výroku: nikdo nám nepomůže, musíme si pomoci sami.
Myšlenka ovšem oslovila jen malou část hnutí, které bylo vůči politizaci společnosti velmi zdrženlivé až odmítavé. Živnostenské politické strany vzniklé do roku 1918 proto zůstaly marginálními, organizačně i programově málo ujasněnými a křehkými subjekty, trpícími navíc nedostatkem vůdčích osobností.
Pokus první: Českobudějovičtí (1903–1908)
STRANA POKROKOVÉHO A NEODVISLÉHO ŽIVNOSTNICTVA ČESKÉHO vznikla ve dvou fázích – neoficiálně 3. října 1903 v Českých Budějovicích, oficiálně 10. září 1905 v Plzni. Nebyla klasickou stranou, spíš volným seskupením spolků a jednotlivců pod jednou střechou, tedy stranou honoračního typu.
Její sjezd v srpnu 1904 v Českých Budějovicích se deklaroval jako výraz vůle 50 000 živnostníků a zpracoval program – souhrn 146 časově aktuálních požadavků malých a drobných podnikatelů. Opozice ze Zemské jednoty ovšem oprávněně poukazovala na to, že si některé postuláty protiřečí (požadavek zřízení ministerstva vedle potřeby regionálního řízení) nebo jsou zpátečnické (zkrácení školní docházky).
Vztah k pražské Zemské jednotě řemeslnických a živnostenských společenstev byl otevřeně nepřátelský. List Jihočeský živnostník ji viděl jako „eldorádo lenochů a cizopasníků“ nemající ponětí o organizaci práce a potřebách živnostníků.
Konec byl paradoxní: v srpnu 1907 vedení strany rozhodlo se Zemskou jednotou spolupracovat a 22. září 1907 obě strany uzavřely dohodu o „nové organizaci živnostnictva v Čechách“. Na jejím základě se strana de facto zlikvidovala. Zbytek dorazily zemské volby roku 1908 – ze společné kandidátky uspěli pouze tři uchazeči, a ani jeden z vlastních řad.
Pokus druhý: Kladno (1905–1907)
Založení samostatné živnostenské strany navrhl v Kladně už v roce 1901 kolář Alois Frolík. Práce se zúročila 4. června 1905 ustavením ČESKÉ STRANY ŽIVNOSTENSKÉ V KRÁLOVSTVÍ ČESKÉM. Ustavujícího sjezdu se ovšem zúčastnili jen zástupci společenstev z Kladna, Kralup, Berouna, Lán, Motyčína, Slaného, Prahy a Smíchova, ačkoli zakladatelé avizovali působnost pro Čechy, Moravu a Slezsko.
Program stál na třech pilířích: odborné vzdělávání živnostníka po celý život, formování mravního profilu s důrazem na pracovitost a slušnost, a svépomoc, především rozvoj družstevnictví a pevná stavovská organizace.
V praxi zůstala strana regionálním útvarem opřeným o okolí Kladna, s ústředím tvořeným redakcí týdeníku Středočeský živnostník. Před volbami 1907 se vedení nakonec vzdalo touhy mít vlastního poslance a podpořilo společného kandidáta staročechů a mladočechů, kladenského starostu Jaroslava Hrušku. Po roce 1907 zprávy o její činnosti z tisku jako by se vytratily – středisko přišlo o vůdčí osobnosti.
Pokus třetí: Praha a muž jménem Najman (1908–1918)
První klasická politická strana malých podnikatelů v Čechách vznikla 7. června 1909 v Praze na Střeleckém ostrově jako STRANA ŽIVNOSTNICTVA A OBCHODNICTVA ČESKOSLOVANSKÉHO. Její zakladatelskou postavou byl mladý a ambiciózní obchodník se smíšeným zbožím Josef Václav Najman (1882–1937), který v roce 1906 založil na Vinohradech periodikum Obchodnické zájmy a v lednu 1908 spolek Obchodnická jednota – ten za krátkou dobu založil v Čechách 345 odboček.
Najman byl duší celé akce, organizátorem, majitelem tisku a nesl veškeré finanční náklady ústředí. Právě proto zapůsobilo jako blesk z čistého nebe, když necelý měsíc po sjezdu zlikvidoval ústřední stranické periodikum a deklaroval rozchod se stranou. Prostějovský Zpravodaj o něm začal psát jako o parazitovi českého živnostnictva, o komediantovi a figurce, které je třeba se zbavit; následovalo vyloučení pro rozvratnou činnost.
Strana se z toho nevzpamatovala. Zpětně bylo uznáno, že chyběl „spiritus rector“ – charismatická osobnost schopná strhnout ostatní. Její vliv se omezoval na Prahu a nejbližší okolí a disponovala jen několika málo místními organizacemi. Celá její historie před válkou byla v podstatě zápasem o vlastní existenci.
Pokus čtvrtý: Prostějov a košíkář Mlčoch (1908–1919)
Nejživotaschopnější subjekt vznikl mimo přirozená centra moravské politiky. POLITICKÁ STRANA ČESKOSLOVANSKÉHO ŽIVNOSTNICTVA NA MORAVĚ byla de facto založena 20. dubna 1908 v Prostějově a formálně na sjezdu 3.–6. ledna 1909. Vůdčí pozici v ní zaujal pětadvacetiletý vyučený košíkář a účetní úvěrního družstva Rudolf Mlčoch (1880–1948), který na stránkách týdeníku Zpravodaj propagoval myšlenku stavovské živnostenské strany.
Čísla byla neúprosná: důvěrníci zastupovali asi 2 000 členů ve 40 místních sdruženích, a až do války členská základna nepřekročila hranici 3 000 příslušníků. Úspěchem bylo vybudování Živnostenského domu v Prostějově adaptací takzvaného Černého dvora.
S výjimkou agrárníků odmítaly všechny politické strany stavovský princip organizace živnostenské strany a reagovaly zakládáním vlastních živnostenských satelitů. Před zemskými volbami 1913 uzavřel Mlčoch „obchodní dohodu“ se Stránského lidovopokrokovou stranou: živnostníci podpořili v Holešově Josefa Pastyříka, lidoví pokrokáři měli podpořit Mlčocha na Valašsku. Pastyřík byl díky hlasům živnostníků zvolen – Mlčoch se dostal do užší volby, ale prohrál. Teprve po volbách tisk zveřejnil, že za nabídkou stála tajná dohoda: lidoví pokrokáři chtěli využít Mlčochovy ambicióznosti, mandátem si ho zavázat a celou živnostenskou stranu jako nepříjemného soupeře převést do svých řad.
Prohra, která nebyla marná
Výsledkem dvacetiletého úsilí o politickou emancipaci byly čtyři samostatné živnostenské strany (tři v Čechách, jedna na Moravě) a živnostenské satelity napojené téměř na všechny významnější strany. Vznik stavovských stran byl vnímán negativně jak v živnostenském nepolitickém hnutí, tak ve stranickopolitickém systému – prohluboval roztříštěnost a ostatní strany v něm viděly nevítaného konkurenta.
Volby v letech 1911 a 1913 potvrdily, že masa živnostenských voličů byla roztříštěná do tří celků, které daly přednost soutěži před konceptem stavovství. Relativně největší životaschopnost prokázala moravská strana vedená Mlčochem: soustavnou agitační a organizační prací si vybudovala solidní základnu pro dobu po roce 1918, kdy se stala součástí Československé živnostensko-obchodnické strany středostavovské.
Celou kapitolu o politických stranách českého živnostnictva – včetně programů, tisku, vnitrostranických roztržek a odštěpeneckých skupin – napsal historik Pavel Marek do knihy Politické strany a stranické systémy. Encyklopedický přehled jejich historie v českých zemích a v Československu 1848–2024.
Editoři: prof. Jiří Malíř a prof. Pavel Marek. Autorský kolektiv více než 60 historiků a politologů. Dva svazky, 2 096 stran, formát B5, pevný obal, vazba šitá, pouzdro. Vydalo nakladatelství KAULI PUBLISHING v roce 2025.
Jiří Malíř, Pavel Marek a kol. - Politické strany a stranické systémy, KAULI PUBLISHING, 2025.
