Článek
Dělníci, kteří nechtěli stát stranou národa
Konec 19. století byl v českých zemích dobou prudkého vzestupu národního rozmachu a část dělnictva už nechtěla stát stranou. Sociální demokracie, jediná velká dělnická strana, jim ale nabízela internacionalismus a třídní pojetí sociální otázky; navíc vedení celorakouské strany podléhalo spíš vlivům německého nacionalismu, což napětí uvnitř hnutí jitřilo.
V Čechách i na Moravě proto začaly vznikat dělnické spolky, které internacionalismus odmítaly a hledaly cestu, jak se začlenit do národní společnosti. Chybělo už jen to, aby někdo udělal rozhodující krok.
Věta, která odstartovala novou stranu
Ten krok přišel shodou okolností. Na jaře 1897 zasedli díky volební reformě premiéra Kazimíra Badeniho poprvé v předlitavské říšské radě sociálnědemokratičtí poslanci, mezi nimi pět zástupců českoslovanské sociální demokracie. Aby se odlišili od tradičního státoprávního ohrazení českých národních stran, vydali 30. března 1897 takzvané protistátoprávní prohlášení, v němž odmítli české historické státní právo a označili je za „zvetšelý pergamen“.
Podle autora kapitoly v tom nebyl protinárodní osten, spíš malá vnímavost pro atmosféru v české společnosti, kde řadový Čech ve státním právu stále viděl významný prvek národní identity. Byla to ale chyba s následky. Právě téhož dne se totiž v Praze sešla jedna ze skupinek národně naladěných dělníků, aby připravila veřejné shromáždění. To se sešlo 4. dubna 1897 na Staroměstské radnici – a díky prohlášení sociálních demokratů dostalo náboj: skončilo ostrým odmítnutím jejich postoje a plamenným zdůrazněním českých státoprávních požadavků.
Tuto schůzi lze pokládat za zakládající schůzi Strany národního dělnictva českoslovanského. Hned v příštích dnech se k ní hlásily desítky místních buněk v Čechách i na Moravě, kde se střediskem hnutí stalo Brno. Na třetím sjezdu v roce 1902 dostala strana název, pod kterým vstoupila do dějin: Česká strana národně sociální.
Muž, který stranu psal i vedl
Klíčovou postavou nového hnutí byl Václav Jaroslav Klofáč (1868–1942) – v době vzniku strany ještě redaktor mladočeských Národních listů. Zpočátku nevystupoval otevřeně, protože nechtěl vyvolat dojem, že stranu národních dělníků zakládají nedělníci nebo že jde o odbočku mladočechů. Podezření se ale rychle rozplynula: nové hnutí vystupovalo sebevědomě nejen vůči sociální demokracii, ale záhy se střetlo i s mladočechy v zápase o stoupence.
Klofáč byl také hlavním autorem prvního komplexního programu, který strana přijala na sjezdu v dubnu 1898. Revizi z roku 1902 pak z velké části provedl právník, novinář a poslanec říšské rady Václav Choc (1860–1942); jeho verze vydržela beze změn až do roku 1918.
Program měl v národněsociálním hnutí větší váhu než u jiných stran, protože musel sjednotit lidi z velmi rozdílných poměrů. Jednotící tezí byla souběžnost zájmů drobných živnostníků, rolníků, úřednictva, dělníků a inteligence – všichni podle národněsociální terminologie patřili do kategorie „dělníků rukou a pera“. Autor kapitoly nešetří kritikou: šlo o zřetelně eklektický dokument, jehož plnění strana nemohla zaručit. Vedení to ale netrápilo, dokud plnil agitační funkci – a péči mu věnovalo takovou, že v celém spektru českého stranictví prý nenajdeme srovnatelný příklad.
Čtyři čtrnáctideníky místo jednoho listu
Zakladatelé si od počátku uvědomovali cenu tisku. Už 30. dubna 1897, necelý měsíc po ustavení strany, vyšlo první číslo čtrnáctideníku Český dělník; v květnu přibyly České dělnické listy, v červnu Probuzení a Vpřed. Důvod nebyl ideový, ale praktický: takzvaný kolkový zákon stanovil podstatně vyšší novinářský kolek na deníky a týdeníky, a tak strany bez kapitálu tuto nevýhodu obcházely vydáváním více titulů, jejichž čísla se střídala a doplňovala. Teprve v roce 1900 je nahradil týdeník Česká demokracie a 1. března 1907 začal vycházet ústřední deník České slovo.
Vůdcové od kovadliny
Za velký problém strany označuje autor kapitoly výběr vůdců – v podstatě všichni její vedoucí činitelé byli politickými diletanty. Prvním předsedou výkonného výboru se stal rukavičkářský dělník František Kváča (1857–1899) a vedle něj v čele zasedli kováři, typografové, knihař, tesař nebo malíř porcelánu. Odpovídalo to složení členské základny, ale ne nárokům na řízení masové strany.
Největší zkušenosti měl nesporně Klofáč. Uměl strhnout posluchače idealistickým zápalem, jenže sám nebyl přílišným systematikem ani organizátorem – a neubránil se populismu ani sklonům k radikálnímu nacionalismu a antisemitismu. Po první fázi, kdy ve vedení převažovali dělníci a řemeslníci, se vedoucích rolí chopila nacionálně laděná skupina intelektuálů, především žurnalistů.
Antimilitaristé před soudem
Nejsvětlejší stránkou předválečné éry strany bylo antimilitaristické hnutí: protesty proti militarizaci státu, proti němčině jako jedinému velicímu jazyku v armádě, odmítání vojenské služby. Bylo dílem národněsociální mládeže, jejíž Mladá generace představovala nejradikálnější a nejostřeji protirakouské křídlo strany. Vládě se hnutí jevilo jako mimořádně nebezpečné a v roce 1909 uspořádala proces, v němž bylo z rozvracení armády obviněno 46 členů mládeže; několik vůdců dostalo mnoho měsíců vězení.
Od čtyř mandátů ke čtvrté nejsilnější straně
Volební cesta byla pozvolná. V roce 1899 strana ještě neuspěla, v roce 1901 zasedli ve Vídni čtyři její poslanci, kteří okamžitě zaujali ostře opoziční postoj. Ani volby roku 1907, první podle všeobecného a rovného volebního práva, nepřinesly zvrat – jen tři mandáty, a to ještě s podporou státoprávní strany.
Zlom přišel v roce 1911: ve volebním kartelu s mladočechy a staročechy získala strana 13 poslaneckých míst a stala se čtvrtou nejsilnější českou politickou stranou. Sblížení s mladočechy ale mělo tragickou dohru v takzvané Švihově aféře, pojmenované po národněsociálním poslanci Karlu Švihovi a spojené s obviněním z konfidentství. Autor kapitoly ji popisuje jako pokus o diskreditaci a likvidaci strany.
Katastrofa jménem světová válka
Vypuknutí války znamenalo pro národněsociální hnutí katastrofu. Činnost strany byla zakázána, řada vůdců odeslána na frontu a Klofáč jako předseda internován. Prostějovský národněsociální redaktor Josef Kotek (1883–1914) a známý přerovský sokolský pracovník Slavomír Kratochvíl (1889–1914) stanuli před vojenským soudem v Moravské Ostravě, který je odsoudil k trestu smrti a nechal popravit. Od podzimu 1914 do léta 1917 se datuje téměř úplný přeryv v činnosti strany.
Perzekuce ale vůdcům dala aureolu mučedníků, což jim po uvolnění poměrů usnadnilo návrat do politiky; chod stranického života mezitím udržovala odborová Česká obec dělnická.
Po složitých jednáních, která z Klofáčovy iniciativy proběhla na přelomu let 1917 a 1918 v Luhačovicích, se strana na osmém sjezdu od 30. března do 1. dubna 1918 sloučila s částí anarchokomunistů, částí členů strany pokrokové a se skupinou liberálních intelektuálů kolem týdeníku Česká demokracie. Tehdy přijala i nový název Česká strana socialistická – a do dnů vyhlášení samostatnosti vstupovala posílená.
Připomeňme si
● Jak jediná věta dala vzniknout nové straně. Protistátoprávní prohlášení sociálních demokratů z 30. března 1897 dodalo pražskému shromáždění o pět dní později konkrétní náboj.
● Jak stranu vedl novinář z konkurenčního tábora. Václav Jaroslav Klofáč byl v době jejího vzniku ještě redaktorem mladočeských Národních listů.
● Jak kolkový zákon donutil vydávat čtyři čtrnáctideníky místo jednoho listu.
● Jak stranu řídili lidé, které autor kapitoly označuje za politické diletanty. Prvním předsedou výkonného výboru byl rukavičkářský dělník František Kváča.
● Jak skončil proces s antimilitaristy. V roce 1909 bylo 46 členů národněsociální mládeže obviněno z rozvracení armády.
● Jak se strana v roce 1911 stala čtvrtou nejsilnější českou stranou – a jak ji vzápětí měla zlikvidovat Švihova aféra.
Co si z toho odnést
Národní sociálové otevřeli náruč lidem z nižších vrstev, kteří se v sociální otázce distancovali od marxismu, ale myšlenky socialismu jim cizí nebyly. Vznikli za pomoci mladočechů, kteří si je chtěli připoutat jako souputníka – a po volbách roku 1911 se je tíž mladočeši pokusili zlikvidovat.
Celou kapitolu o České straně národně sociální – včetně programových sporů, satelitních organizací, tisku a vnitrostranických poměrů na Moravě – napsal historik Josef Harna do knihy Politické strany a stranické systémy. Encyklopedický přehled jejich historie v českých zemích a v Československu 1848–2024.
Editoři: prof. Jiří Malíř a prof. Pavel Marek. Autorský kolektiv více než 60 historiků a politologů. Dva svazky, 2 096 stran, formát B5, pevný obal, vazba šitá, pouzdro. Vydalo nakladatelství KAULI PUBLISHING v roce 2025.
Jiří Malíř, Pavel Marek a kol. - Politické strany a stranické systémy, KAULI PUBLISHING, 2025.
