Mladočeši měli mládež. Pokrokáři chtěli změnit celou společnost

Začali jako parta středoškoláků a vysokoškoláků. Během několika let se z nich stalo radikální hnutí, které děsilo monarchii natolik, že proti němu zinscenovala proces s údajnou Omladinou.

Na konci 19. století se česká společnost rychle měnila. Průmysl rostl, český kapitál sílil a stále více mladých lidí získávalo vysokoškolské vzdělání. Jenže zatímco jejich ambice rostly, možnosti uplatnění často narážely na převahu německých elit ve státní správě i veřejném životě. Právě z tohoto pocitu vzniklo pokrokářské hnutí.

Jeho zakladatelé nebyli dělníci ani velcí podnikatelé. Byli to studenti, mladí intelektuálové a začínající právníci, kteří měli pocit, že česká politika postupuje příliš pomalu. Nestačilo jim čekat na kompromisy starších generací. Chtěli radikální změnu.

Mezi prvními organizátory byli Antonín Hajn, Alois Rašín, Karel Stanislav Sokol nebo Josef Svatopluk Machar. Mnozí z nich se později stali významnými osobnostmi českého veřejného života.

Na první pohled byli pokrokáři nacionalisty. Jenže jejich program šel mnohem dál než k běžným vlasteneckým frázím.

Požadovali obnovení české státnosti, demokratizaci monarchie, všeobecnější volební právo, odluku církve od státu, podporu drobného podnikání i sociální reformy chránící dělníky, ženy a učně. Mluvili také o rovnosti pohlaví v době, kdy ženy ještě neměly volební právo.

Jejich heslem nebyla obrana minulosti, ale budoucnosti. Pokrok podle nich znamenal společnost bez nadvlády jednoho národa nad druhým, jedné třídy nad druhou i jednoho pohlaví nad druhým.

Pokrokáři nikdy netvořili jednolitou organizaci. Vedle sebe stáli budoucí konzervativnější národní politici, radikální demokraté, socialisté i lidé, kteří později skončili u anarchismu. Ještě v první polovině devadesátých let spolu dokázali spolupracovat, protože je spojoval odpor vůči starým pořádkům. Z jediné studentské generace tak vyrostli lidé, kteří později stáli u vzniku několika zcela odlišných politických proudů. Pokrokářské hnutí se stalo jakousi laboratoří moderní české politiky.

Rok 1893 znamenal zlom. Po demonstracích za všeobecné volební právo vyhlásily rakouské úřady nad Prahou výjimečný stav. Následovalo zatýkání a rozsáhlé vyšetřování, které mělo odhalit údajnou tajnou revoluční organizaci s názvem Omladina. Jenže žádná taková organizace ve skutečnosti neexistovala.

Šlo o konstrukci policie a státního zastupitelství, která měla umožnit exemplární proces s českými radikály. Antonín Hajn, Alois Rašín, Karel Stanislav Sokol, František Modráček, Stanislav Kostka Neumann a desítky dalších skončili ve vězení.

Proces s Omladinou se stal jednou z největších politických afér konce 19. století a z obžalovaných udělal v očích veřejnosti téměř mučedníky českého národního hnutí.

Paradoxně právě vězení pokrokáře nerozdělilo. Rozdělila je až svoboda. Po amnestii se ukázalo, že každý z jejich vůdců vidí budoucnost jinak. Alois Rašín prosazoval důsledné historické státní právo a postupné sbližování s mladočechy. Antonín Hajn chtěl zachovat sociální radikalismus a spolupracovat s dělnickým hnutím. František Modráček a Antonín Pravoslav Veselý se vydali směrem k pokrokovému socialismu. Jiní zamířili k anarchismu.

Z jednoho hnutí tak během několika let vznikla řada samostatných stran a skupin. To, co bylo jeho největší předností – intelektuální pestrost –, se proměnilo v největší slabinu.

Česká strana radikálně pokroková vznikla v roce 1897 a snažila se navázat na původní ideály studentského hnutí. Ve skutečnosti ale nikdy nezískala masovou podporu.

Její členskou základnu tvořili hlavně studenti, učitelé, advokáti, novináři, drobní podnikatelé a část nacionalisticky orientovaných dělníků. Program byl mimořádně ambiciózní – od školské reformy přes demokratizaci až po ochranu malovýrobců –, ale praktický politický vliv zůstával omezený.

Přesto měla strana obrovský význam jako myšlenková dílna. Právě odtud odcházeli lidé, kteří později formovali národní demokracii, národní socialisty, sociální demokracii i další směry české politiky.

Jak všechno začalo na školách. Pokrokářské hnutí vzniklo mezi středoškoláky a vysokoškoláky v druhé polovině 80. let 19. století.

Jak chtěli změnit nejen stát, ale i společnost. Prosazovali demokratizaci, sociální reformy, rovnost žen i odluku církve od státu.

Jak monarchie vytvořila mýtus Omladiny. Údajná tajná organizace byla podle historiků konstrukcí použitou k potlačení radikální opozice.

Jak ve vězení skončil i budoucí ministr financí. Mezi odsouzenými byl také Alois Rašín, pozdější první československý ministr financí.

Jak se jedno hnutí rozpadlo na mnoho směrů. Z pokrokářského prostředí vyšli budoucí národní demokraté, socialisté, anarchisté i národní socialisté.

Jak nikdy nevyhráli volby, ale změnili politiku. Jejich význam nespočíval v počtu mandátů, nýbrž v mimořádném vlivu na celou nastupující generaci českých politiků.

Pokrokáři nikdy neovládli českou politiku. Neměli silnou členskou základnu, velké finance ani disciplinovanou organizaci. Často se hádali a opakovaně se štěpili. Přesto po sobě zanechali stopu, která dalece přesahovala jejich skutečnou sílu.

Vyrostli z nich ministři, spisovatelé, novináři, vůdci nových stran i tvůrci samostatného Československa. Možná právě proto jsou pokrokáři jedním z nejzajímavějších paradoxů českých dějin. Strana, která nikdy nedokázala získat většinu voličů, vychovala generaci lidí, jež ovlivnila podobu české politiky na desítky let dopředu.

Celou kapitolu o pokrokářském hnutí – od studentských počátků přes proces s Omladinou, vznik Strany pokrokových socialistů a České strany radikálně pokrokové až po rozpad hnutí do řady dalších politických proudů – napsal do knihy Politické strany a stranické systémy. Encyklopedický přehled jejich historie v českých zemích a v Československu 1848–2024 historik Martin Kučera.

Editoři: prof. Jiří Malíř a prof. Pavel Marek. Autorský kolektiv více než 60 historiků a politologů. Dva svazky, 2 096 stran, formát B5, pevný obal, vazba šitá, pouzdro. Vydalo nakladatelství KAULI PUBLISHING v roce 2025.