Článek
Když v dubnu 1878 svolali čeští socialisté ilegální sjezd do pražského Břevnova, scházeli se lidé, kteří riskovali vězení. Netušili, že zakládají stranu, která za třicet let získá téměř čtyřicet procent českých hlasů a vtáhne do politiky statisíce lidí, jimž se dosud o politice ani nesnilo.
Příběh Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické je příběhem o tom, jak se ze spolku pronásledovaných dělníků-samouků stala nejsilnější česká politická strana Rakouska. A proč to dokázala tam, kde jiní selhali.
Tři porody jedné strany
Než strana získala svůj ustálený název a podobu, musela se narodit hned třikrát.
Poprvé v Neudörflu roku 1874. Čeští delegáti kolem Josefa Boleslava Pecky tehdy vstoupili do nově vzniklé Rakouské dělnické strany a prosadili, aby její program obsahoval zásadu sebeurčení národů. Pecka, dělník-samouk bez formálního vzdělání, spojoval marxistický internacionalismus s přesvědčením, že české národní zájmy nelze ignorovat.
Podruhé v Břevnově roku 1878. Zde vznikla autonomní Socialistická českoslovanská strana v Rakousku. Následovala trestní stíhání, policejní dohled i vězení pro organizátory. Strana však přežila.
Definitivně se zrodila až o Vánocích roku 1887 v Brně-Lužánkách. Josefu Hybešovi se podařilo sjednotit soupeřící frakce radikálů a umírněných do jedné organizace. Od té chvíle začala cesta k masové straně.
O rok později vstoupili čeští sociální demokraté do nové celorakouské sociálnědemokratické federace vytvořené Viktorem Adlerem. Už tehdy ale bylo patrné, že české hnutí bude sledovat vlastní ambice a vlastní politickou cestu.
Program, který předběhl dobu
Břevnovský program z roku 1878 patří k nejpozoruhodnějším dokumentům tehdejšího evropského socialismu.
Požadoval zrušení trestu smrti, omezení represivních prvků trestního řízení, progresivní zdanění příjmů a dědictví nebo převzetí bank a komunikačních sítí do veřejného vlastnictví. Jednalo se o nejmodernější socialistický program své doby.
Ještě zajímavější však bylo spojení sociální a národní otázky. Strana chtěla organizovat české dělníky bez ohledu na to, zda žili v Čechách, na Moravě, ve Slezsku nebo ve Vídni. Současně odmítala představu, že národnostní rozdíly mají rozdělovat dělnické hnutí.
Toto napětí mezi internacionalismem a národní identitou se stalo jedním z hlavních témat celé její existence. Vyvrcholilo roku 1899, kdy sociální demokraté představili propracovaný návrh národnostního uspořádání monarchie založený na národně vymezené samosprávě.
Strana bez stranického aparátu
Jak budovat politickou stranu, když jsou její sjezdy sledovány policií a samotný pojem sociální demokracie budí podezření? Odpověď v té době samozřejmě zněla, že okolo vlastních novin.
Dělnický tisk tvořil páteř organizace. Konfiskované časopisy střídaly nové tituly, vydavatelství sloužila jako legální zázemí pro vedení hnutí. Zlom nastal roku 1897, kdy začal vycházet deník Právo lidu. Jeho náklad během několika let vzrostl z deseti na padesát tisíc výtisků a list se stal jedním z nejvlivnějších českých periodik.
Kolem novin vznikaly vzdělávací spolky, politické kluby i odborové organizace. Zatímco roku 1893 existovalo necelých tři sta českých dělnických spolků, před první světovou válkou měla sociální demokracie tisíce místních organizací a přes sto tisíc aktivních členů. Takový růst neměl v české politice obdoby.
Víc než politická strana
Sociální demokracie nebyla pouze volebním strojem. Budovala rozsáhlý svět vlastních institucí.
Vzniklo Odborové sdružení českoslovanské, které do roku 1912 sdružovalo přes sto tisíc členů. Ženské organizace vedené Karlou Máchovou bojovaly za volební právo žen. Dělnická akademie pořádala přednášky, provozovala knihovny a přitahovala intelektuály včetně T. G. Masaryka.
Vedle toho fungovaly tělocvičné jednoty, družstva, vzdělávací spolky, pěvecké soubory, abstinentské organizace i esperantské kluby.
Strana tak svým členům nenabízela pouze politický program. Nabízela komunitu, vzdělání, kulturu i hospodářské zázemí. Vytvořila paralelní svět, ve kterém se dělník mohl pohybovat od mládí až do stáří.
Připomeňme si
- Jak sociální demokraté založili stranu na ilegálním sjezdu. Břevnovský sjezd roku 1878 vedl k trestnímu stíhání organizátorů. Přesto právě zde vznikl základ budoucí největší české strany monarchie.
- Jak dělník-samouk prosadil právo národů na sebeurčení. Josef Boleslav Pecka už roku 1874 požadoval, aby socialistický program respektoval národní práva jednotlivých národů monarchie.
- Jak vznikl jeden z nejmodernějších politických programů Evropy. Břevnovský program spojoval sociální reformy, demokratizaci státu i ochranu občanských práv v době, kdy byly podobné požadavky považovány za radikální.
- Jak noviny nahradily stranický aparát. Deník Právo lidu se stal nejen médiem, ale hlavním organizačním nástrojem sociální demokracie.
- Jak sociální demokraté vybudovali vlastní svět. Odbory, vzdělávací spolky, družstva, tělocvičné jednoty i ženské organizace vytvořily nejrozsáhlejší síť občanských organizací své doby.
- Jak bojovali za volební právo žen. Pod vedením Karly Máchové organizovaly české sociální demokratky kampaně za politická práva žen dávno před vznikem Československa.
- Jak se ze „zrádců národa“ stali vítězové voleb. Po odmítnutí tradičního českého státoprávního programu byli sociální demokraté ostře kritizováni. O deset let později však ovládli české politické prostředí.
Zrádci národa, kteří vyhráli volby
Roku 1897 označili sociálnědemokratičtí poslanci tradiční český státoprávní program za „vyhrabávání zvetšelých privilegií“. V českém tisku byli za tato slova označováni za zrádce národa.
Právě oni se však stali hlavní silou boje za všeobecné volební právo. Demonstrace, tábory lidu a masové kampaně vyvrcholily reformou volebního systému.
Ve volbách roku 1907 získala Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická 38 procent českých hlasů a 24 mandátů. Stala se nejsilnější českou politickou stranou monarchie.
Volební právo, které dnes považujeme za samozřejmost, bylo z velké části výsledkem právě této mobilizace.
Válka jako zkouška
První světová válka zasáhla sociální demokracii mimořádně tvrdě. Rozpadla se Socialistická internacionála, tisk podléhal cenzuře a strana se rozdělila v otázce budoucnosti monarchie.
Bohumír Šmeral věřil v reformovatelnost habsburského soustátí a zastával loajální postoj k monarchii. Jiní představitelé – Gustav Habrman, Rudolf Bechyně nebo František Soukup – se postupně přikláněli k myšlence samostatného československého státu.
Na podzim 1917 Šmeral ustoupil do pozadí. O rok později už sociální demokracie stála mezi hlavními silami podporujícími vznik Československa.
Proč na tom záleží
Komunistická historiografie dlouho zobrazovala sociální demokracii pouze jako nedokonalého předchůdce komunistického hnutí. Skutečný význam strany byl však jiný.
Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická přivedla statisíce sociálně znevýhodněných lidí do veřejného života. Naučila je organizovat se, vzdělávat se, hájit své zájmy a účastnit se politiky. Vybudovala moderní masovou stranu v podmínkách, které tomu vůbec nepřály.
Když v roce 1918 vzniklo Československo, měla za sebou desetitisíce aktivistů, rozsáhlou síť organizací a generaci zkušených politiků. Její vliv daleko přesáhl hranice samotné strany.
Zdroj
Celou kapitolu o Českoslovanské sociálně demokratické straně dělnické – od břevnovského sjezdu přes programové spory, budování odborů a satelitních organizací, parlamentní průlom roku 1907 až po válečná dilemata — napsal do knihy Politické strany a stranické systémy. Encyklopedický přehled jejich historie v českých zemích a v Československu 1848–2024 historik Jiří Kořalka.
Editoři: prof. Jiří Malíř a prof. Pavel Marek. Autorský kolektiv více než 60 historiků a politologů. Dva svazky, 2 096 stran, formát B5, pevný obal, vazba šitá, pouzdro. Vydalo nakladatelství KAULI PUBLISHING v roce 2025.
Jiří Malíř, Pavel Marek a kol.: Politické strany a stranické systémy. KAULI PUBLISHING, 2025.
