Článek
Strana, která po čtyřiceti letech neexistence vstala z mrtvých, stala se jedním ze dvou pilířů stranického systému, dala zemi čtyři premiéry – a pak se v průběhu jediné dekády propadla tak hluboko, že přišla o sněmovní zastoupení, většinu členů, peníze a nakonec i vlastní jméno.
Kapitola politologů Lubomíra Kopečka a Pavla Pšeji v knize Politické strany a stranické systémy. Encyklopedický přehled jejich historie v českých zemích a v Československu 1848–2024, kterou vydalo nakladatelství KAULI PUBLISHING, je monumentální analýzou tohoto vzestupu a pádu. A je to čtení, od kterého se člověk nemůže odtrhnout.
Obnova, která připomínala občanskou válku
Už samotný restart strany po listopadu 1989 byl všechno, jen ne harmonický. Autoři detailně popisují, jak se okamžitě vytvořily dva znepřátelené tábory – jeden kolem disidenta Rudolfa Battěka, který chtěl působit v rámci Občanského fóra, a druhý, který trval na okamžité obnově samostatné strany. Do toho se vraceli exiloví sociální demokraté rozštěpení vlastními spory táhnoucími se od roku 1983. A kuriózní detail? Jeden z obnovitelů strany se pokusil zabránit dovozu exilového stranického časopisu do Československa – s využitím stále existujícího cenzurního úřadu!
Výsledek prvních voleb v roce 1990? Kolem čtyř procent. Velký propadák.
Zeman: „Jít vládě po krku“
Zlomový moment přišel na sjezdu v Hradci Králové v únoru 1993, kde se o předsednický post utkal Miloš Zeman se svým radikálním sloganem proti umírněnému Jiřímu Paroubkovi a centristovi Pavlu Novákovi. Zeman vyhrál – a tím začal jeden z nejpozoruhodnějších politických vzestupů v postkomunistické střední Evropě. Ze strany, která v roce 1992 sotva prošla přes volební klauzuli, udělal dominantní sílu české levice s třetinovým ziskem hlasů.
Jak to dokázal? Autoři to rozebírají s impozantní podrobností – od geniálního nápadu s volebním autobusem „Zemák“ přes kontroverzní spojenectví s lobbistou Miroslavem Šloufem až po opoziční smlouvu s Klausovou ODS, která vstoupila do dějin české politiky.
Milníky ČSSD
Tato kapitola je skutečně encyklopedická – a přesně proto stojí za přečtení v celku. Namátkou:
- Proč exilová sociální demokracie demonstrativně opustila sjezd strany v roce 1991
- Jak „podsedická facka" mezi dvěma poslanci poškodila image strany
- Co se skutečně odehrálo při Bamberské aféře a proč málem stála Zemana předsednický post
- Jak opoziční smlouva fungovala zevnitř – včetně krizí, dodatků a volební reformy, kterou Ústavní soud z větší části zrušil
- Proč prezidentská volba v roce 2003 skončila blamáží ČSSD a pomohla Klausovi na Hrad
- Jak skandály kolem Stanislava Grosse srazily stranu na dno preferencí
- Proč Paroubkův „buldozer" dokázal stranu vrátit ke 32 procentům – a proč to nevydrželo
- Co bylo skutečným obsahem „Lánského puče" a jak jeden telefonát zničil kariéru Michala Haška
- Jak vládnutí s ANO postupně vysálo ČSSD životní sílu
- Proč se strana po přejmenování na SOCDEM nedokázala ubránit tomu, že si její bývalí členové zaregistrovali původní název
Ochutnávka: Čísla, která mluví za vše
Autoři sledují členskou základnu ČSSD s detailní precizností. V roce 1994 měla strana pouhých 10 000 členů. Na vrcholu za Paroubka v roce 2009 téměř 24 500. A v září 2024? Pouhých 4 400. Počet zaměstnanců stranického aparátu klesl ze 121 v roce 2018 na 11 v roce 2023. Jen v roce 2021 strana hospodařila se ztrátou přes 36 milionů korun. A kampaň do sněmovních voleb, ve kterých vypadla ze Sněmovny, stála 53 milionů – o 25 milionů víc, než byl plán.
Přitom – jak Kopeček s Pšejou upozorňují – čísla o členech byla často uměle nafouknutá. Problém „mrtvých duší“ se táhl od devadesátých let a byl zvláště palčivý v severočeských organizacích, kde se manipulace s členskou základnou stala nástrojem vnitrostranického boje.
Proč je tato kapitola výjimečná?
Příběh ČSSD je zrcadlem celé české polistopadové politiky. Prochází jím opoziční smlouva, tři premiérské výměny v jednom volebním období, vstup do EU, vzestup populismu, éra Andreje Babiše i komplikovaný vztah s prezidentem Zemanem – mužem, který stranu vybudoval a pak jí opakovaně škodil.
Kopeček a Pšeja přitom nabízejí i cenný srovnávací pohled: ČSSD byla v celé postkomunistické střední Evropě unikátem – jedinou historickou sociálnědemokratickou stranou, která dokázala obnovit svůj politický význam. Všude jinde tuto roli převzaly reformované komunistické strany. Proč se to podařilo právě v Česku? A proč to nakonec nevydrželo?
Odpovědi najdete v knize:
Politické strany a stranické systémy. Encyklopedický přehled jejich historie v českých zemích a v Československu 1848–2024.
Editoři: prof. Jiří Malíř a prof. Pavel Marek. Autorský kolektiv více než 60 historiků a politologů.
Dva svazky, 2 096 stran, formát B 5, pevný obal, vazba šitá, pouzdro.
Vydalo nakladatelství KAULI PUBLISHING v roce 2025.
Kniha je dostupná v knihkupectvích a online.
Jiří Malíř, Pavel Marek a kol.: Politické strany a stranické systémy. KAULI PUBLISHING, 2025.
Sledujte nás na médium.cz!
