Článek
Když se v říjnu 1891 v Brně ustavila Lidová strana na Moravě, nikdo by nehádal, že tato „chudá příbuzná“ pražských mladočechů přežije svůj vzor o celou dekádu. Měla osm zemských a čtyři říšské mandáty. Neměla peníze na vlastní tisk. Její vedení muselo jezdit do Prahy prosit o podporu. A přece – zatímco mladočeská strana v Čechách se po roce 1900 rozpadala na kusy, moravská Lidová strana nejen přežila, ale dokázala něco, co se žádné jiné české liberální straně nepodařilo: udržela hegemonii v národněliberálním táboře až do konce monarchie.
Tajemství mělo jméno: Adolf Stránský. A jeho nejúčinnější zbraň se jmenovala Lidové noviny.
Tři centra, jedna strana
Lidová strana nevznikla na zelené louce. Na Moravě existovala od osmdesátých let tři opoziční centra nespokojenosti se staročeskou politikou: svobodomyslná frakce v Brně kolem Adolfa Stránského, Josefa Tučka a Václava Šíleného, rolnické křídlo v Olomouci soustředěné kolem Selské jednoty a lokální opoziční skupiny v dalších městech – Prostějově, Uherském Hradišti, Kroměříži a Valašském Meziříčí.
Spojit tyto proudy do jedné strany bylo jako zapřáhnout do jednoho vozu koně, kteří táhnou každý jiným směrem. Brněnská frakce chtěla liberální městskou politiku. Olomoucké rolnické křídlo chtělo stavovské zastoupení a celní ochranu. Kroměřížská skupina mísila slovanofilství s cyrilometodějskými ideami a konzervativním staromilstvím. A pod tím vším bublala generace mladých akademiků, odchovaných Masarykovým realismem, kteří chtěli úplně jinou politiku než všichni ostatní.
Že se tato nesourodá směsice vůbec udržela pohromadě, bylo dílem Stránského politického talentu. Břitký parlamentní řečník, bravurní taktik, místopředseda mladočeského poslaneckého klubu ve Vídni – Stránský dokázal jednotlivé frakce krotit kombinací osobní autority, novinářského vlivu a pragmatických ústupků. Ne vždy to stačilo. Ale většinou ano.
Rolníci, pokrokáři a nekonečné hrozby rozkolem
Nejvíc Stránského stranu ohrožovalo rolnické křídlo. Už v letech 1891–1892 se rolníci pokoušeli o vlastní kandidatury. V roce 1893 Selská jednota v Olomouci odmítla princip všeobecného hlasovacího práva, který mladočeši prosazovali – chtěla zájmové stavovské zastoupení. V roce 1897 rolnické složky strany viděly v mladočeské podpoře rakousko-uherského vyrovnání zradu agrárních zájmů.
Na rozdíl od Čech, kde agrárníci založili vlastní stranu už v devadesátých letech, na Moravě se rolnické křídlo odtrhlo až v roce 1904. Proč tak pozdě? Protože Lidová strana zůstávala převážně opřena o venkovské voličstvo a rolničtí poslanci měli ve straně reálný vliv. A protože obava z katolických konkurentů – Katolického spolku českého rolnictva – držela agrárníky v lidoveckém táboře déle, než by si sami přáli.
Druhou hrozbou byli pokrokáři – mladí intelektuálové inspirovaní Masarykem. Na rozdíl od Čech, kde se pokrokáři mladočechům odcizili už při procesu s Omladinou, moravští pokrokáři Lidovou stranu přijímali jako jedinou alternativu. Důvodem byla složitá národnostní situace na Moravě a obavy z převahy katolických sil. Teprve v letech 1896–1897 se na protest proti sblížení Lidové strany s Národní stranou zformovali v „samostatný směr“ s názvem Mladá Morava. Ale ani pak zcela nerezignovali na myšlenku obrození Lidové strany zevnitř.
Stránský toho využil. V roce 1909 přesvědčil moravské pokrokáře k návratu – a vznikla Lidová strana pokroková na Moravě. Fúze byla formálně paritní, s dvěma předsedy. Fakticky převládla Stránského garnitura. Pokrokáři dostali místa ve vedení. Stránský dostal posílenou stranu.
Připomeňme si
- Jak se Lidová strana stala nejsilnější českou stranou na Moravě paradoxně díky kompromisu se svým nepřítelem. V zemských volbách roku 1896 uzavřela volební dohodu s Národní stranou – tedy se staročechy, proti nimž původně vznikla. Získala 18 z 35 českých mandátů. Cena: ztráta důvěry opozičně naladěné veřejnosti a trvalé podezření z oportunismu.
- Jak Lidové noviny nahrazovaly stranický aparát. Stránského deník, vycházející od roku 1893, nebyl jen médium – byl páteří celé strany. Kolem redakce se formovalo jedno z prvních center protirakouského odporu za války. Redaktoři Arnošt Heinrich, Rudolf Těsnohlídek a Otakar Klusáček tvořili jádro skupiny, která udržovala kontakty s pražskou Maffií.
- Jak „blok pokrokových stran" změnil moravskou politiku. Před volbami v letech 1911 a 1913 vytvořila Lidová strana pokroková volební koalici s agrárníky a sociálními demokraty – namířenou proti katolickým stranám. Blok fungoval: po zemských volbách roku 1913 obsadili lidoví pokrokáři dvě ze čtyř míst českých přísedících zemského výboru, agrárníci jedno – a na katolíky zbyl jen Jan Šrámek.
- Jak se Kramář pokusil Stránského svrhnout zevnitř. V létě 1911 přijel Karel Kramář osobně do Prostějova na schůzi konzervativní opozice uvnitř Lidové strany pokrokové. Český politický spolek v Prostějově kolem Václava Perka a Ondřeje Přikryla byl připraven stát se jádrem nové promladočeské strany na Moravě. Stránský manévr odrazil – získal většinu výkonného výboru a udržel klíčové postavy mladší generace na své straně.
- Jak secese Hynka Bulína v roce 1913 vytvořila poslední českou stranu na Moravě před válkou. Promladočeské křídlo, neúspěšné ve snaze změnit kurs strany zevnitř, založilo Moravskou stranu lidovou. S jediným zemským poslancem však nemohla Stránského dominanci ohrozit.
- Jak Stránský za války balancoval mezi pasivitou a odbojem. Zatímco aktivista Ladislav Pluhař chtěl vyjít vstříc vládě, Stránský, Heinrich a Budínský se orientovali na protirakouský kurs. Klíčová byla schůzka 5. prosince 1914 v Brně s Masarykem – ještě před jeho odchodem do emigrace. Heinrich poté vybudoval zemskou organizaci Maffie pro Moravu a Slezsko.
- Jak Stránský ve Vídni prosadil Slovensko do českého státního programu. Jako člen předsednictva Českého svazu na říšské radě se zasloužil o to, aby Prohlášení Českého svazu z 30. května 1917 neřešilo českou otázku jen v rámci dualismu, ale zahrnulo i požadavek začlenění Slovenska. Tím posunul celou debatu o budoucím státu o zásadní krok dál.
Chudá příbuzná, která přežila bohatého bratrance
Lidová strana na Moravě byla po celou dobu své existence v paradoxní pozici. Programově blízká mladočechům, ale formovaná odlišnými podmínkami: silnějším katolickým táborem, trvalou německou převahou na zemském sněmu, konzervativnějším venkovem. Tyto podmínky ji nutily k větší pružnosti – k spolupráci se staročechy, když to bylo třeba, k alianci s pokrokáři, když se hodila, k bloku se sociálními demokraty, když šlo o přežití.
Zatímco mladočeská strana v Čechách se po roce 1907 rozpadala a hledala záchranu v Kramářově „pozitivní politice“, moravská Lidová strana pokroková šla opačným směrem – do opozice proti Vídni, do bloku s levicí, do protiklerikální koalice. A přežila. Jako jediná relevantní česká národněliberální strana na Moravě vstoupila v říjnu 1918 do nového státu – a její lidé měli zásadní podíl na převedení moci na Moravě pod svrchovanost Československa.
Zdroj
Celou kapitolu o Lidové straně pokrokové na Moravě – od jejího vzniku v roce 1891 přes frakční boje rolníků a pokrokářů, volební kompromisy, Stránského politické manévry, blok pokrokových stran, válečnou Maffii až po sloučení do České státoprávní demokracie v roce 1918 – napsal do knihy Politické strany a stranické systémy. Encyklopedický přehled jejich historie v českých zemích a v Československu 1848–2024 historik Jiří Malíř.
Editoři: prof. Jiří Malíř a prof. Pavel Marek. Autorský kolektiv více než 60 historiků a politologů. Dva svazky, 2 096 stran, formát B5, pevný obal, vazba šitá, pouzdro. Vydalo nakladatelství KAULI PUBLISHING v roce 2025.
